Třetí fáze národního obrození - revoluční romantismus
Společensko-ekonomické kořeny romantismu a jeho charakteristika
Romantismus je umělecký směr z konce 18. a počátku 19.století. Vzniká, v období upevňování buržoazního řádu. Část romantiků spjatých s přežilými třídami staví proti rozporům plně kapitalistické společnosti vysněné ideály, vniká do fantastických světů. Další proud romantismu také vychází ze snových představ, zdůrazňuje národní hrdost, ale současně i sní o lepším uspořádání společnosti. Je to romantismus revoluční. Romantismus prošel všemi literaturami Evropy, ale v různé podobě a s různou intenzitou. Pro romantickou literaturu je charakteristické, že hlavní hrdina velmi často splývá s autorem. Romantický hrdina je většinou člověk výjimečný, neschopný přizpůsobeni se. Proto se nemůže ve své společnosti uplatnit a obrací se do vlastního nitra. Je pro něj rozhodující láska, ale ani v ni nenachází uspokojení, proto umí milovat jen nešťastně. Romantismus jako literární jev je velmi rozporný. Odmítá staré formy a tradice, ale je plný obdivu k minulosti. Obdivuje prostý lid, ale přitom jsou romantičtí hrdinové výjimeční. Romantismus si nekladl za cíl zobrazit celou společnost, ale vybíral si určité jevy, které autor mohl zvládnout z vlastní zkušenosti. To znamená, že za umělecký princip byl přijímán autorův subjektivní přístup ke skutečnosti. Objektivní skutečnost je někdy svými rysy romantickému autorovi cizí. Romantismus se nejlépe odrazil v poezii, která dávala autorovi největší možnost uplatnit jeho fantazii. Oblíbená byly lyricko-epické básně, veršované povídky a dramatické básně. V próze pronikl romantismus do historického románu a povídky. Kromě literatury se projevil i v hudbě a výtvarném umění.
Světový romantismus
Anglický romantismus :
George Gordon Byron /1788-1824/
Dosáhl vysokoškolského vzdělání a významných politických práv. Na vlastní oči poznal nemorálnost anglické vládnoucí společnosti a rozešel se s ní. Odešel z Anglie a zůstal v dobrovolném vyhnanství až do konce života. Byl představitelem revolučního romantismu, jeho poezie je zaměřena proti přetvářce a nesvobodě.
Dílo: Childe Haroldova pouť - moderní rozsáhlý epos. Hrdina básně opouští vlast a cestuje po Evropě. Všude nachází památky staré slávy, přírodní krásy, ale také tyranství a nesvobodu. Byron protestuje proti této skutečnosti. Další práce: Džaur, Korzár /básnické povídky/, Lara, Don Juan /obsáhlá báseň/.
Percy Bysshe Shelley /1792-1822/
Byronův přítel a vrstevník. Byl ateista /nepřítel náboženství/. Pro spory s vládnoucí společností musel opustit vlast. Usídlil se v Itálii, kde ve svých 30 letech zahynul při mořské bouři. Je autorem milostné, přírodní, sociální a politické lyriky.
Dílo: Cenci - básnická tragédie, ve které autor vyjádřil nenávist k násilníkům, a tyranům. Odpoutaný Prometheus - filozofické drama, které je obměnou staré antické báje o člověku, jenž se vzepřel bohům a přinesl lidem oheň.
Walter Scott /1771-1832/
Básník, prozaik a sběratel skotských balad. Do vývoje evropské lidové prózy se zapsal svými historickými povídkami a romány. Jeho postavy jsou velmi aktivní a příběhy jsou naplněny dramatickým dějem.
Dílo: Wawerley, Ivanhoe, Kenilworth.
Francouzský romantismus :
Dosahuje vrcholu později než. anglický romantismus.
Victor Hugo /1802-1885/
Nejznámější francouzský romantik, básník, prozaik, dramatik. Původně se připravoval na vojenskou dráhu, ale záhy se projevilo jeho literární nadání. Politicky prošel složitým vývojem. Po celý život obhajoval humanitní a pokrokové názory, kterými se zařadil mezi nejkladnější literáty 19.století. Jako básník byl především lyrikem. Jeho dílo bylo přeloženo i do češtiny, básně překládal hlavně J. Vrchlický, kterého Hugo silně ovlivnil.
Dílo: Ódy a rozmanité básně /píše je v 15 letech/, Zpěvy soumraku, Paprsky a stíny, Legenda věků /trojdílný cyklus epických básní/, Král se baví /drama/, Bídníci /sociální román/, Dělníci moře /román z prostředí námořníku a rybářů/, Muž, který se směje /román/, Devadesát tři /román zachycující boje ve Vendée roku 1973/, Chrám Matky Boží v Paříži /historický román/.
Stendhal /1783-1842/
Vlastním jménem Henri Beyle. Byl o generaci starší než Hugo, začal tvořit později. Za svého Života byl jako spisovatel neznámý, hodnota jeho díla byla objevena až později, po jeho smrti.
Dílo: Červený a černý - jeho nejvýznamnější román. Je to životní příběh nadaného mladíka z řemeslnické rodiny, který chce vyniknout za každou cenu. Volí však cestu přetvářky a osobní hrdost mu nedovolí tuto přetvářku hrát dokonale, prozradí se a pro pokus vraždy je postaven před soud. Kartouza parmská - román, jehož děj se odehrává v Itálii.
Ruský romantismus :
Pro ruskou literaturu je příznačné prolínání romantismu a realismu. Největší ruští romantici byli: Puškin a Lermontov, kteří jsou současně i zakladateli ruského realismu.
Alexandr Sergejevič Puškin /1799-1837/
V mládí psal lyricko-epické skladby romantického charakteru, např. Kavkazský zajatec, Bachčisarajská fontána. Jeho nejslavnějším dílem je veršovaný román Evžen Oněgin. Oněgin je typ ruského šlechtice, který je plný velkých úmyslů a předsevzetí, od nichž postupně upouští. Nakonec ztratí i smysl Života. Puškin psal i drobné prózy, např. Piková dáma, Kapitánská dcerka, Bělkinovy povídky. Zajímal se o historii, obraz ruských dějin podal v dramatu Boris Godunov. Puškin byl významným básníkem, prozaikem i dramatikem, byl umělecky všestrannou osobností.
Michail Jurjevič Lermontov /1814-1841/
Romantik, básník, prozaik i dramatik. Romantismus byl pro něj nejen literární, ale i životní záležitostí. Ve svém díle Démon řeší vztah mezi principy dobra a zla ve světě, v této poémě, na níž pracoval celý život, dospěl t názoru, že zlo ve světě je důsledkem slabosti dobra. Vztahem dobra a zla se zabýval i v dramatu Maškaráda. Vyvrcholením jeho tvorby je román Hrdina naší doby. Je to příběh mladého aristokratického Pečorina, který nemůže najít smysl svého života. Zkouškou jeho osobnosti se jeví vlastně všechny jeho činy. Je to hrdina, který se narodil v nevhodný čas. Vedle Puškinova Oněgina je to první zbytečný člověk v ruské klasické literatuře.
Polský romantismus :
Adam Mickiewicz /1798-1855/
Největší polský romantik. Mezi jeho nejvýznamnější práce patří volně komponovaná skladba Dziady. Velni často byla diskutována jeho básnická povídka Konrád Wallenrod. Jeho další velká práce, epos Pan Tadeáš, vznikla v emigraci z touhy po ztracené vlasti.
Maďarský romantismus :
Měl obdobný charakter jako v Polsku, zabýval se otázkami národního osudu.
Sándor Petöfi /1823-1849/
Ve svém díle vycházel z básnické tvorby lidu, mnohé jeho básně zlidověly. Byl tvůrcem poezie revoluční i milostné, psal je současně. Slavná je jeho báseň Píseň národa.
Český romantismus :
Třetí fáze českého národního obrození spadá do 30.let 19.století. Česká literatura tohoto, období byla ve velmi složité situaci, proto ji nemůžeme srovnávat a literaturou světovou. Hlavním úkolem literatury však zůstávalo povzbuzovat a vychovávat k vlastenectví malý okruh lidí.
Životní osudy literárních, tvůrců jsou ovlivněny těžkou sociální situaci, ale i jejich životním názorem. Jako hlavní požadavek zde stoji upevňování a výchova národního kolektivu a vytvoření co nejširší základny národního hnutí.
30.léta 19.století jsou v české literatuře bohatou dobou, neboť byla vytvořena široká základna národního života a národní literatury. Mezi první představitele našeho romantismu patří J.J. Langer, kteří navázal na F.L. Čelakovského tím, že rozvíjel lidovou epiku.