Nejstarší písemné památky
Nejstarší představitelkou slovesné kultury národa byla ústní lidová tvorba, o které svědčí doklady v pověstech. Známá jsou pohanské písně z poloviny 12.století v souboru latinských kázání v Opatovickém homiliáři. Pro literaturu měly z ústní lidové slovesnosti největší význam, pověsti, které pak byly literárně zpracovány v kronikách: Kosmově, Dalimilově i kronice České Václava Hájka z Libočan. Tyto kroniky obsahovaly nejstarší pověsti o praotci Čechovi, o zlatém věku, o Krokovi a jeho třech dcerách, o Libuši a Přemyslovi, o Šárce a o Horymírovi. Kroniky tvořily souvislé pásmo, které zaujalo i pozdější spisovatele, jako např. Jiráska, Olbrachta a Vančuru.
Písemnictví zobrazovalo vztahy převážně feudální. V dalším vývoji feudalizace společnosti část lidové tvorby zachycovala skutečnost viděnou lidovýma očima a z lidových pozic. Vzhledem k tomu, že křesťanská ideologie podporovala upevňování feudalismu a že duchovní se podíleli i na řešení státních záležitostí, bylo písemnictví dlouho doménou feudálů. Spojitost písemnictví s duchovenstvem byla dána hlavně tím, že nábožnému životu bylo potřeba bohoslužebných knih.
Vznikající písemnictví užívalo zpočátku jako spisovného jazyka staroslověnštiny. Od 10.století je tato nahrazena latinou. Ta však brzy ustoupila a objevily se první stopy češtiny. Tento vývoj lze rozdělit do tří fází. První se kryje s raným feudalismem na Velké Moravě a souvisí s kulturním děním v 9.století. Druhá fáze obsahuje období raného feudalismu v Čechách, kdy po pádu Velkomoravské říše nastupuje u nás latina. Třetí fáze znamená likvidaci feudální rozdrobenosti a objevují se také doklady literárního užití češtiny, a to období od 12. do 1.poloviny 13.století.
Charakteristika středověké literatury
Literatura až do husitství se říká staročeská literatura. Literární tvorba až do konce 13.století se nazývá starší českou literaturou, literatura od národního obrození se označuje jako literatura nová /novočeská/. Od obrození se literární život již podstatně neliší od dnešního.
Pro středověkou literaturu jsou příznačné dva rysy: ústní /orální/ ráz lit. tvorby a nezájem o tematickou původnost. První rys byl podmíněn technikou rozšiřování lit. děl, druhý středověkým světovým názorem. Pro malou znalost písma bylo lit. dílo vnímáno především poslechem, což si vynutilo orální zaměření slovesnosti. Díky tomu se dostalo zvláštní obliby verši. Nezájem o původnost námětu byl podmíněn středověkým přesvědčením, že všechna moudrost světa je obsažena v bibli a ve spisech církví uznaných autority takže nelze nic nového objevit. Tematická nepůvodnost nebyla považována za nedostatek, ale za normální jev.
Středověk neměl smysl pro zachycení vývoje, čas jako kdyby plynul kruhovým pohybem. Naše středověká literatura se proto jeví jako literatura bez autoru /naprostá většina děl je anonymní/. To souvisí s nezájmem o tematickou původnost literárně zpracovávaných památek. Proto se těžiště zájmu často přesouvá na stránku jazykovou.
Rozvoj české literatury v době Karla IV.
Feudální kultura u nás dosahuje vrcholu od 40.let 14.století. Období 2.poloviny 14.století se vyznačuje vůbec nejostřejšími protiklady v hospodářském a politickém životě našeho národa v starších dobách. V architektuře i výtvarném umění se naše země dostávají na evropskou úroveň /Karlštejn, Karlův most, dílo Petra Parléře, Mistra Theodorika, Mistra vyšebrodského, Mistra třeboňského/. Úzce lokální význam přesáhla i hodnota hudebních skladeb Mistra Záviše a Jana z Jenštejna Významnou událostí bylo založení univerzity v Praze /1343/. Pří ni byla zřízena knihovna, jíž dal Karel IV. do začátku 162 rukopisů.
Druhá polovina 14.století přinesla taká v literatuře některé prvky, které byly symptomem renesance a humanismu: objevuje se forma humanistického dialogu, lit. tématem se stává problém svobody lidské vůle. Husitství však umlčelo první příznaky nového směru a obrátilo náš literární vývoj na dlouhá léta jiným směrem. Tento zásah byl tak intenzívní, že se u nás nikdy nerozvinula vpravdě renesanční literatura. Jazykem písemnictví vrcholného feudalismu byla latina a čeština, která však nabyla převahy.
V oblasti latinsky psané literatury stála v popředí tvorba s duchovními náměty /legendy/. Rozrostl se počet domácích vzdělanců a v důsledku toho se rozšířil okruh publika, které mělo zájem o latinsky psanou literaturu. Přibyli laikové a do latinského písemnictví pronikly světské prvky. Zásluhu na tom mají univerzitní studenti, „žáci“, i autoři milostných a satirických lyrických skladeb. Tvorba „žáků-darebáků“ není pouze zvláštností českých zemí, ale objevuje se i jinde v evropských universitních střediscích.
V latinské próze se uplatnil sám Karel IV. Napsal svůj životopis /Vita Caroli/, legendu o sv. Václavu a několik spisů politických. Latinskou kroniku Čech dovedenou do současnosti pořídil Přibík Půlkava z Radenína. Z této doby pochází náš první dochovaný teoretický rozbor literárního díla, písně Hospodine, pomiluj ny od Jana z Holešova, který věnoval pozornost i vánočním zvyklostem /Pojednání o Štědrém večeru/.
Základní latinská díla 2.poloviny 14.století bývala překládána do češtiny. Dokladem zájmu českého" publika i o naukovou literaturu je slovníkový pokus Bartoloměje Klarata z Chlumce o vytvoření českého názvosloví pro obory přednášené na tehdejší artistické fakultě. Klaretův nejrozsáhlejší slovník obsahuje 7 tisíc slov. Jeho slovníky jsou psány veršem.
Česká literatura vrcholného feudalismu nejen úspěšně soutěží s latinskou, ale dokonce ji předstihuje svým daleko širším sociálním dosahem i hlubším záběrem do aktuální problematiky. Přibývají nové literární druhy: zábavná a odborná próza a světská lyrická píseň umělá. Nejdůležitějším rysem české literatury tohoto období je zesilování zřetele k lidovému publiku a prostředí.
Na začátku tohoto směřování stojí dramatické útvary, v nichž nechybí ani notná dávka humoru a ironie. K nejznámějším dramatům patří Mastičkář. Děj hry je umístěn do prostředí venkovského trhu, základem námětu je scéna z velikonočních her. Předvádí se v ní cesta tří Marií, které chtějí balzamovat Kristovo tělo, k prodavači mastí, a dryáčnické získávání zákazníků mastičkářem a jeho sluhy. Z jiných staročeských dramatických skladeb se dochovaly jen zlomky, dokládající, že se u nás hrály pašijové a velikonoční hry. Linii Mastičkáře zachovává Hra veselé Magdalény /hrdinka je zobrazena jako středověká frejířka/. Neuctivý postoj k náboženské látce ukazuje hra O Kristovu zmrtvýchvstání i o jeho oslavení.
Ve 2.polovině 14.století se velké oblibě těšila epika, především legendistika. U ní jsou patrné dvě vývojové tendence české literatury: legenda o sv. Prokopu usiluje o aktuálnost, naproti tomu Život sv. Kateřiny se skutečnosti vzdaluje a míří k exkluzivitě. Obě skladby se zakládají na latinských předlohách.
Legenda o sv. Prokopu zpracovává v 1084 verších Prokopův život od narození do smrti. Aktuálnost této legendy je vytvářena vlasteneckým zaměřením, vřelým vztahem k církevně slovanskému období a důrazem na světcovu chudobu. Podkladem České legendy se stala latinská legenda Vita maior, která vděčila za svou aktuálnost v době Karla IV. císařově propagaci slovanství. Vedle sympatií pro staroslověnskou tradici vyjádřil český básník jasně i své sociální stanovisko /straní chudině/ a zdůraznil Prokopovo češství. Autor volil výrazové prostředky podobné Dalimilově kronice: vybíral je z prosté, nevyumělkované řeči a všednímu životu se snažil podřídit i zázračný živel legendy. Tím se odchýlil od typické středověké legendistiky. Autora neznáme jménem, ale nelze vyloučit jeho totožnost s tvůrcem satir Hradeckého rukopisu. Šlo o člověka vzdělaného, patrně o kněze.
Přímým protikladem prokopské legendy je veršovaný Život sv. Kateřiny /3519 veršů/. Tato legenda není pouze epickým dílem na způsoby běžné středověké legendistiky. Její český autor bohatými jazykovými prostředky a snahou o nevšední vyjádření vytvořil dílo, které stojí na vrcholu umělecké poezie 14.století. V legendě se vyskytuje až nebezpečně světské podání náboženského příběhu, příliš onoho „pozemského“ citu ve skladbě o mučednici. Autorova „pozemskost“ se projevuje také v jeho líčení duševních stavů postav legendy. Pro autora je příznačné barevné a prostorové vidění. Nejde o snahu individualizovat viděné, spíše o vytváření typů. Žádná z veršovaných legend vrcholného středověku už nedosáhla umělecké výše života sv. Kateřiny. Oblibou u posluchačů a čtenářů ji předstihla legenda o sv. Dorotě, jejíž základ je shodný s tématem kateřinské legendy.
Světská veršovaná epika 2.polovině 14.století stagnuje. Hrdiny jsou zjemnělí dvořané. Epické skladby mají několik tisíc veršů. Autoři překládali hlavně německé eposy a chtěli své publikum především bavit. Tandariáš a Floribella zpracovává téma zakázané lásky, skladby Velká růžová zahrada a Malá růžová zahrada se odehrávají v německém Prostředí. Z Alexandreidy vychází jiný rytířský epos, Vévoda Arnošt.
K nejlepším světským epickým skladbám patří Tristram a Izalda, vypovídající o věčné a osudové lásce. Český autor si v ní počínal zdařileji než básníci německých předloh. Báseň přerůstá středověk a nutně musela provokovat hlavní myšlenkou: opravdový cit má větší hodnotu než lidský život, a proto je nutno jít v jeho jménu proti falešným konvencím.
Daleko důležitější místo si získala světská lyrika, z níž se zachovalo nejvíc milostných písní, inspirovaných dvorskou poezií francouzských trouvérů. Formálně nejvyspělejší písní dvorského typu a žákovského původu je Závišova píseň /Jižť mne vše radost ostává/, časté bývá také uvádění milostných písní jarním přírodním motivem /Dřevo se listem odievá/. Přírodní motivy se objevují i ve specifickém útvaru milostné lyriky, tzv. svítáníčkách. v nichž úsvit oznamuje milencům, že končí „jejich“ noc. Vzácně se dochovaly některé milostné skladby, které mají znaky lidové poezie /Ztratilať sem milého/. Zvláštní pozornost si zaslouží písně složené pod vlivem Písně písní, z českých skladeb je to Otep myrry. Ve středověkých milostných písních někdy těžko určíme, zda jde o skladbu duchovní či světskou, např. u písně Slóvce M..
Mezi lyrikou 2.poloviny 14.století mají své místo satirická a reflexní skládání. V satirických písních se dobře uplatnil žákovský živel /Píseň veselé chudiny/. Někdy míří opovržlivý výsměch do řad venkovanů, jimiž středověká inteligence pohrdala /Sedláci/. Kritika soudobého světa je obsažena v Písni o Pravdě. Rozpory mezi šlechtou a měšťany odhaluje Pieseň od pana Šternberka. Věčné téma marnosti všeho pozemského zpracovává lyrika reflexní /smrt/. K reflexním skladbám patří i některé duchovní písně, tzv. plankty, tj. pláče P. Marie nad ukřižováním Krista.
V oblasti epické tvorby vrcholného feudalismu se postupné stále víc uplatňuje prozaický projev na úkor verše, nejstaršími doklady tohoto vývoje jsou jsou soubory legendárního vyprávění: Pasionál /o mučednících, kteří se stali světci/ a Životy sv. otců /o řeckých křesťanských otcích a o poustevnících žijících v Egyptě/. Monotematického rázu je rovněž Život Krista Pána. Koncem 14.století se objevily i drobnější prozaické útvary, jakési duchovní povídky čerpající svá témata z bible anebo z apokryfů. Novou drobnou formou prozaického vyprávění jsou exempla, tj. příklady, jichž užívali kazatelé jako ilustrujícího a osvěžujícího prvku v kázání. Nejznámější je soubor Příběhy Římanů, zpracovaný z latinské sbírky Gesta Romanorum, a o něco pozdější Olomoucké povídky.
Velkou živostnost měla prozaická vyprávění z rytířského života. Některá z nich se udržela až do obrození v podobě tzv. knížek lidového čtení. K oblíbeným vyprávěním patřily povídky Štilfríd, Bruncvík, příběh o Apolloniovi, povídka Valter a Grizelda, povídka o Alexandrovi Velikém, vyprávění o dobývání Troje /tzv. Trojanská kronika, nejstarší český prvotisk z roku 1468/.
Oblibu fantastiky uspokojovala cestopisná literatura. Jsou to zejména dva cestopisy, přeložené tehdy do češtiny. Zcela vymyšlené bylo vyprávění belgického lékaře Mandevilly. Daleko většímu zájmu se těžil cestopis benátského kupce Marka Pola Milión, líčící skutečné zážitky autora, který se dostal do Mongolska a Číny.
Prozaickým protějškem života sv. Kateřiny se okolo roku 1400 stala skladba Tkadleček, v níž personifikované Neštěstí diskutuje s prostým tkadlečkem, představitelem nové doby, o právo svobodné lidské vůle. Tímto dílem již končí středověk a začíná renesance. Podnětem byla německá skladba. Český autor dílo podstatně rozšířil a skepticky pohlíží na neměnitelnost toho, co Bůh člověku určil.
Vedle kritiky středověké ideologie zaznívá ve 2.polovině 14.století v literatuře i ostrá kritika sociálních a hospodářských poměrů. Tato kritika se objevuje v 60.letech 14.století v satirických skladbách tzv. Hradeckého rukopisu. Autora zajímají více mezilidské vztahy než poměr člověka k Bohu: kritizuje především a nejvíc společenský řád a sociální nespravedlnost. Skladba Desatero kázanie božie /1195 veršů/ je pojata jako kázání, kárající hříchy proti jednotlivým přikázáním. Autorovo umění vykreslit obraz doby a podat psychologickou charakteristiku postav se ještě více uplatnilo v sedmi satirách o řemeslnících a konšelích. V nich si autor bere na mušku ševce, konšely, kováře, sladovníky, lazebníky, řezníky a pekaře. Kromě okrádání zákazníků kritizuje autor jednání úplatných konšelů a nedbalou práci řemeslníků.
Ve skladbách Hradeckého rukopisu promlouvají již zájmy měšťanstva a chudiny. Zdá se, že autorem byl příslušník kněžské inteligence, dobře obeznámený s prostředím měst i venkova a stranící hlavně chudině. Hájil soukromý majetek a nelibě nesl porušování souladu mezi jednotlivými stavy tehdejší společnosti. Jeho kritickému duchu však unikla podstata sociální nespravedlnosti. Osten kritiky sedmi satir míří pouze do řad měšťanstva, míjí však bohatý patriciát. Autor se snažil přiblížit své vyjadřování hovorové řeči. Svým obsahem, zaměřením i formou se řadí skladby Hradeckého rukopisu do linie literatury aktuální, útočné a lidové.
Další vývoj veršované mluvní satiry nebyl přímočarý, jak ukazuje mladší skladba Podkoní a žák z konce 14.století. Dramaticky zobrazuje výstup v krčmě, kde se utká v hádce o přednost svého společenského postavení panský služebník, podkoní, a vysokoškolský student, žák. Autor chce svou básní bavit, nekritizuje ani nehledá příčinu daného stavu. Snaží se zachytit psychologii postav.
Na konci 14.století se ozval ještě hlas vysoké konzervativní šlechty, za niž promluvil Smil Flaška s Pardubic ve veršované alegorické skladbě Nová rada. Pojednává o sněmu zvířat a ptáků, které dal nastupující král-lev sezvat, aby mu porodila, jak vládnout a jak se chovat v různých situacích. Z díla lze poznat, jaký byl ideál středověkého křesťanského panovníka a státu.