Generace májovců
Od počátku národního obrození bylo cílem osamostatnit se od rakouské nadvlády /1526-1918/. V české kultuře a politice se vytvořila dvě křídla umělců i politiků: strana liberální /později staročeši/ a strana liberální /později mladočeši/. V roce 1848 byl svolán Slovanský sjezd, na kterém se měla řešit otázka dalšího vývoje českého národa. Liberálové zastávali myšlenku austroslavis-mu /samospráva české země pod Rakauskem-Uherskem/. Radikálové požadovali úplnou samostatnost.
Liberálové se na sjezd nedostavili, došlo ke konfliktům, k revoluci, která byla potlačena /Filosofská historie/. Radikálové připravili na květen 1849 tzv. májové spiknutí, které bylo prozrazeno a pro utužení moci poslal panovník do Čech ministerského předsedu Bacha.
Zpátečnická vláda Alexandra Bacha, která přišla k moci po prohrané revoluci roku 1848, přivedla Rakousko na okraj zkázy a zahraniční neúspěchy, zejména prohraná válka v Itálii roku 1859, uspíšily konec absolutismu. Roku 1860 vydal císař František Josef I. tzv. říjnový diplom, v němž slíbil, že budou uznána i politická práva českého národa,a to vyvolalo nebývalý politický ruch.
Politické uvolnění doprovázel i kulturní rozmach. Už na počátku šedesátých let byla založena Umělecká beseda jako organizační středisko českých umělců slovesných, výtvarných a hudebních. Vzniká řada nových časopisů, nakladatelství a velkých edičních podniků, mezi něž patří velká encyklopedie, Riegrův slovník naučný.
Nejvýraznějším, příkladem oživení českého kulturního života je budování stálého českého divadla. Roku 1862 bylo otevřeno tzv. Prozatímní divadlo, jehož budova je dodnes součástí zadního traktu Národního divadla v Praze. Současně probíhaly přípravy k stavbě definitivního národního divadla. Roku 1868 byl položen základní kámen a národní divadlo bylo dokončeno na jaře 1881. V létě téhož roku však vyhořelo, ale díky obětavosti širokých lidových vrstev se ho podařilo již koncem roku 1883 obnovit.
Nová umělecká generace, která rychle získala vedení v českém literárním životě, vystoupila na veřejnost společně roku 1858 almanachem Máj. V něm se přihlásila k revolučnímu odkazu velkého romantického básníka K. H. Máchy. Hlavními představiteli této nové generace byli Neruda, Hálek a Světlá, ze starších literátů jim byli blízko J.V. Frič, B. Němcová a Karel Sabina, který napsal pro almanach Máchův životopis.
Program májovců: studovat a zobrazovat skutečnost, zachycovat život v plné šíři, nevyhýbat se negativním jevům ve společnosti a uvést českou literaturu na úroveň evropské.
Redaktorem Máje byl Josef Barák, Vítězslav Hálek byl organizátorem. Brzy po vydání prvního ročníku Máje se společenská situace změnila natolik, že májovci měli možnost poměrně svobodně tvořit. Ne všichni této možnosti využili, ale na vůdčích zjevech májovské generace, především na Nerudovi a Hálkovi, můžeme proces realizace jejich demokratických idejí v životě i v umění dobře, pozorovat.
Umělecky i myslitelsky nejsilnějším zjevem celé májovské generace byl básník, prozaik, dramatik, kritik a novinář Jan Neruda. Nerudovým přítelem a spolupracovníkem byl básník, prozaik, dramatik, kritik a žurnalista Vítězslav Hálek. Prozaičkou májovcům velmi blízkou byla Karolina Světlá