Vývoj českého divadla do konce 19. století
K významným osobnostem českého romantického dramatu patřil vedle V.K.Klicpery také Jan Nepomuk Štěpánek /1783-1844/, autor her Obležení Prahy od Švédů /1812/, Břetislav První /1813/, Osvobození vlasti aneb Korytané v Čechách /1814/, Čech a Němec /1816/ aj. Úspěšná byla tragédie Angelína /1821/ od Františka Turinského /1797-1852/, jakož i veselohra Ženichové od Karla Simeona Macháčka /1799-1846/.
Na Klicperovo dílo navazoval ve 30. a 40. letech 19 století Josef Kajetán Tyl /1808-1856/. Narodil se v Kutné Hoře jako syn vojenského hudebníka a později místního krejčího. Studoval na pražském akademickém gymnáziu a studia dokončil v Hradci Králové, kde byl jeho učitelem V.K.Klicpera. Studium na filozofii nedokončil, dva roky hrál divadlo v kočovné společnosti, později se stal úředníkem u vojenské správy. Toto zaměstnání opustil a byl dramatikem, spisovatelem a novinářem. Redigoval časopisy Květy, Vlastimil, později Pražský posel a Sedlské noviny. Od roku 1846 byl dramaturgem českých představení ve Stavovském divadle v Praze. Po porážce revoluce 1848/49, do níž se aktivně zapojil, opustil Prahu a vstoupil znovu do kočovné společnosti. Umírá v Plzni, vyčerpán životními útrapami a nemocí.
Tylova Dramatická tvorba se soustřeďovala do tří tematických okruhů: dramata ze součastnosti (Paličova dcera, Pražský flamendr, Chudý kejklíř, Fidlovačka), báchorky (Lesní panna, Strakonický dudák, Tvrdohlavá žena, Jiříkovo vidění) a historické hry (Kutnohorští havíři, Krvavé křtiny, Jan Hus, Žižka z Trocnova, Měšťané a študenti, Staré Město a Malá Strana).
Kutnohorští havíři - alegorické zobrazení stávky smíchovských textiláků.
Jan Hus - vyslovuje tu požadavky roku 1948 (právo národa na sebeurčení, na jazyk).
Jiříkovo vidění - Jiřík sní. Zdá se mu, že se uskutečnily sny, dosahuje vysokého postavení, v němž se dostává do obtížné situace; rád se vrací do rodné vesnice.
Strakonický dudák - Švanda touží po penězích, odchází do ciziny ve chvíli kdy se zdá, že mu kyne štěstí a sláva, zavrhuje svoji milenku Dorotku a přítele Kalafunu, ve chvíli nouze mu však pomohou právě tito lidé a jeho matka - víla Rosava.
Fidlovačka - poprvé v ní byla hrána naše budoucí hymna Kde domov můj? (slepý houslista Mareš, slova J.K.Tyl, hudba F.Škroup).
Myšlenka "národního divadla" se začala uskotečňovat po roce 1848. Teprve 18.11.1862 bylo otevřeno Prozatimní divadlo v místech pozdějšího Národního divadla, k němuž byl položen základní kámen 16.5.1868. Po předčasném otevření divadlo v srpnu 1881 vyhořelo a po rekonstrukci bylo znovu otevřeno 18.11.1883.
Umělecká generace Národního divadla
Sochaři: Bohuslav Schnirch, Antonín Wágner, Josef Václav Myslbek
Malíři: Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Tulka, Vojtěch Hynais
Hudebníci: Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich
Architekti: Josef Zítek, Josef Schulz
Herci: Hana Kvapilová, Eduard Vojan, Otakar Mařák, Karel a Emil Burianové, Ema Destinová
Prvním ředitelem Národního divadla byl František Adolf Šubert, prvním dramaturgem Ladislav Stroupežnický.
Prozatimní divadlo /1862-1881/
Hráli se tu hry zahraničního repertoáru i původní dramata domácích autorů: J.K.Tyla, J.J.Kolára, E.Bozděcha, F.V.Jeřábka, F.B.Mikovce, F.F.Šamberka, K.Sabiny, J.V.Friče, G. Pflegra-Moravského, V.Hájka aj. Dramaturgem byl Emanuel Bozděch. K nejvýznamnějším hercům patřili: Josef Jiří Kolár, Otýlie Sklenářová-Malá, Josef Šmaha, František Kolár, Karel Šimanovský, Jindřich Mošna, František Ferdinand Šamberk, Jakub Seifert, Eliška Pešková aj.
Nejúspěšnější autoři
František Věnceslav Jeřábek /1836-1893/
Dílo: Služebník svého pána /1870/, Cesty Veřejného mínění/1866/.
Emanuel Bozděch /1841-1889/
Dílo: Z doby Kotilionův /1867/, Baron Goertz /1868/, Zkouška státníkova /1872/, Světa pán v županu /1876/, Jenerál bez vojska /1889/, Dobrodruzi /1880/.
František Ferdinand Šamberk /1839-1904/
Dílo: Jedenácté přikázání /1881/, Podskalák /1882/, Palackého třída 27 /1884/.
Kritický realismus v českém dramatu
V dramatické tvorbě klestil cestu novým směrům, realismu a symbolismu, z cizích autorů zejména Ibsen, Hauptmann, Gorkij a Čechov. Na naše jeviště pronikal realismus nejprve ve hrách z vesnického života