České národní obrození - 1. a 2. fáze
Společensko-ekonomické a politické předpoklady, jeho průběh
Dobou národního obrození označujeme zhruba poslední čtvrtinu 18. a první polovinu 19.století. Je to velké společenské hnutí, projevující se především národně osvobozeneckým bojem, národním a demokratickém uvědoměním Zádových a mesiánských vrstev, z nichž vyrostl novodobý český národ.
Toto velké národní hnutí bylo umožněno významnými hospodářskými změnami. V západoevropských zemích, hlavně ve Francii vzniklo myšlenkové hnutí osvícenství. Osvícenci žádali, aby se život jedince i společnosti řídil rozumem, náboženskou snášenlivostí a zásadami přirozené rovnosti mezi lidmi. Jejich cílem bylo šířeni osvěty, vzdělanosti a svobody myšlení proti středověké náboženské víře.
K francouzským osvícencům patřil Francois Aruet Voltaire /1694-1778/, který požadoval náboženskou snášenlivost, svobodu slova a osobní volnost člověka. Jean Jacques Rousseau /1712-1778/ prohlásil lid za zdroj veškerá moci ve státě a dokazoval, že pramenem všeho společenského zla je soukromé vlastnictví. Jeho hlavní myšlenkou je návrat k prostému životu, blízkému přírodě.
Myšlenky francouzských osvícenců, nalezly odezvu u některých evropských panovníků. Tak například rakouský císař Josef II. nebo ruská carevna Kateřina Veliká začali podle osvícenských zásad uskutečňovat ve svých státech některé reformy. V Rakousku bylo v roce 1731 zrušeno nevolnictví a vydán toleranční patent povolující nekatolické vyznání. Významnou události bylo rovněž zrušení jezuitského řádu a založeni Královské české společnosti nauk /1774/.
Vývoj v období národního obrození byl tak prudký, že se v minulosti mluvilo o jakémsi "zázraku znovuzrození". I když česká literární produkce ve 2.polovině 18.století téměř přestala existovat, přece jen trvala česka, kultura v podobě ústní slovesnosti. Jiní literární historici, kteří začali užívat termín "obrození", viděli příčinu tohoto náhlého zvratu v působení evropských osvícenských idejí. Marxistický výklad nepochyboval o působení těchto idejí ani o vlivu domácí tradice, avšak hlavní příčinu spatřoval v pohybu společenských, sil, působících rozklad feudalismu.
Demokratický charakter obrození se projevoval tím, že zájmy lidu a české buržoazie byly stejné /boj proti německé buržoazii/. Namísto úřední latiny nastupuje němčina, jazyk soudobé vědy. Čeština si postupně získává ztracené pozice. Jsou vydána díla na obranu češtiny: Obrana B. Balbína i Obrana K.I. Tháma. Dále vyšlo mnoho jazykových příruček a slovníků. Za vzor byla pokládána čeština z doby Veleslavínovy.
Významné místo zaujímala v období národního obrození věda. Kritický dějezpyt se zaměřoval na zkoumání historických pramenů, snažil se nezaujatě hodnotit např. dobu husitskou. Jeho nejvýznamnějším představitelem byl řádový kněz Gelasius Dobner /1719-1790/, který pronikavým rozborem a pečlivým dlouholetým studiem pramenu odhalil nespolehlivost Hájkovy kroniky. Prvním profesorem českého jazyka na pražské univerzitě byl František Martin Pelcl /1734-1801/, který se rozhodl ke konci života psát česky. Jeho populární Nová kronika měla nahradit Hájkovu kroniku správnějším vylíčením české minulosti.
V první a druhé fázi národního obrození se uplatnily dvě generace: Dobrovského /fáze defenzivní/ a Jungmannova /fáze ofenzivní/.