Česká literární kritika
Slova kritika pochází z řeckého krino = rozlišuji, vybírám, soudím a už jeho původní význam postihuje podstatu kritické práce. Smyslem kritiky Je totiž rozlišit hodnoty pravé a zdánlivé a na základě určitých, kritérií posoudit a zhodnotit dílo.
Česká literární kritika začíná historickým a filologickým rozborem literárních památek za osvícenství, v počátcích národního, obrození. Jejím představitelem byl Gelasius Dobner /1719-1790/, vydavatel starých českých památek a ostrý kritik Kroniky české Václava Hájka z Libočan. Klasikem naší obrozenecké kritiky byl Josef Dobrovský. Estetická měřítka v literární kritice uplatnili J. Jungmann a jeho škola.
Prvním vysloveně kritickým a polemickým duchem u nás je však až K. Havlíček, usilující o spojení národně výchovné tendence s estetickými měřítky. Národní hledisko se světovým spojovala kritika májovců, zejména J. Nerudy. Formální kritiku zakládá u nás J. Durdík. Národní škola /ruchovci/ prosazují znovu vlastenecký zájem, zatímco lumírovci v čele s J. Vrchlickým i v kritice sledují svůj cíl otevírání oken do světa a přibližuji světové autory i v esejistických portrétech.
Tvůrcem moderní, české kritiky se stal F.X. Šalda, marxistickou kritiku prosazovali B. Václavek, E. Urx, K. Konrád, Z. Nejedlý.
Ladislav Štoll /1902-1981/
Byl orientován na činnost novinářskou, politickou a literárně kritickou. Před druhou světovou válkou byl redaktorem Tvorby a Rudého práva. Po válce zastával vysoké státní, stranické a vědecké funkce. Velmi známá je jeho knižně vydaná přednáška Třicet let bojů za českou, socialistickou poezii. Zabýval se obdobím mezi dvěma světovými válkami, např. postavou Wolkera, Neumanna, Nezvala. Byl představitelem marxistické kritiky.
Ostatní díla: Zápas o české myšlení, Skutečnosti tváří v tvář, O tvar a strukturu v slovesném umění.
Další Literární kritikové 19. a 20.století
Josef Krasoslav Chmelenský /1800-1839/
Václav Bolemir Nebeský /1818-1882/
Karel Sabina /1813-1877/
Leander Čech /1854-1911/
Otakar Hostinský /1847-1910/
Eliška Krásnohorská /1847-1926/
Arnošt Procházka /1869-1925/
Jiří Karásek ze Lvovic /1871-1951/
František Václav Krejčí /1867-1941/
Jindřich Vodák /1867-1940/
Otokar Fischer /1883-1938/
Antonín Matěj Píša /1902-1966/
Literární kritika po roce 1945
Literární kritika se v tomto období stala významným nástrojem politické propagandy. Po umlčeni K. Teigeho, V. Černého a B. Fučíka sehrála negativní úlohu zejména brožura L. Štolla: Třicet let bojů za českou socialistickou poezii /1950/, které představovala schematický a vulgarizátorský přístup k moderní české poezii. Vyskytly se ovšem i případy skutečné kritiky ideologizující poezie, např. kritika „budovatelských“ básni P. Kohouta od J. Trefulky, které vedla k pronásledováni toho, kdo si dovolil kritizovat „oficiálního“ autora.
Kritickými mluvčími generace, která vstupovala do literatury po roce 1945, byli J. Grossman a J. Hájek /po únoru 1948 se stal propagátorem oficiálních politických názorů/. Výraznou kritickou osobnosti se stal dále B. Jungmann, šéfredaktor Literárních novin. Průlom do ztrnulého pojetí literatury byla studie Umění románu /1960/ od K. Kundery.
Generace autorů, sdružených kolem časopisu Květen, měla mezi sebou tyto kritiky: J. Brabec, H. Červenka, J. Vohryzek, V. Karfík, J. Opelik, 0. Sus, V. Dostál. Mladí spisovatelé 60.let, soustředěni kolem časopisu Tvář, měli tyto kritiky: A. Brousek, B. Doležal, J. Lopatka, kteří kladli důraz na tvůrčí odpovědnost a etiku autorů.
V období tzv. normalizace se uplatnili apoliticky spolehliví „kritikové“, jimž o skutečné posuzováni uměleckých kvalit literárních děl ani tolik nešlo: J. Rybák, V. Rzounek, H. Hrzalová, H. Blahynka, S. Vlašin aj.
Skutečná, autentická kritika se pěstovala spíše v neoficiální, samizdatové literatuře. Kromě exilového Svědectví P. Tigrida byl vydáván Kritický sborník s příspěvky „zakázaných“ autorů: H.Jungmanna, J. Lopatky, V. Karfíka, F. Kautmana aj. Z exilových prací je významná publikace Na brigádě /1979/ od A. Brouska a J. Škvoreckého, kritizující poválečnou „budovatelskou“ poezii.