Nové směry v poezii 90.let a přelomu 19. a 20.století
V 90.letech 19. století dochází v Evropě k významným změnám. Buržoazie se stává z třídy pokrokové třídou reakční, pokrokoví lidé jsou zklamáni její politikou. Celá společnost začíná prožívat krizi, na kterou reagují i významní spisovatelé.
Předchůdci moderníno umění v poezii byli tzv. prokletí básníci ve Francii: Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Arthur Rimbaud. Charakteristika nové poezie: pesimismus, zdůrazňování básnického subjektu, osamocení básníka, orientace na jeho vnitřní život, melancholie, nesouhlas s oficiální měštákou morálkou /nonkonformismus/, individualistická vzpoura, nový básnický výraz /rozmanitost stylů a žánrů/, odpor proti společenským a uměleckým konvencím, hledání nového pojetí života a krásy.
Charles Baudelaire /1821-1867/
Vedl bohémský život v Paříži. Trýznilo ho soužití se ženou, na které lpěl, byl často zadlužený. Dílo: Květy zla - pro toto dílo byl odsouzen z mravnostních důvodů. V této velké lyrické sbírce spojoval představu krásy a zla, stejně jako lásku a touhu po životě a skepsi. Malé básně v próze.
Paul Verlaine /1844-1896/
V životě se neustále potácel. Z šedivosti úřednického života a ze spořádané rodiny utíkal k bohémské nevázanosti a k toulkám s přítelem Rimbaudem. Jeho sbírky, např. Písně beze slov, vynikají tím, že zachycují citové a náladové odstíny okamžiku volně spojenými obrazy a představami, verši jenom vzdáleně se vztahujícími k námětu, ale zato silně zdůrazňujícími rytmus a melodii.
Arthur Rimbaud /1854-1891/
Jeho verše, vydané souborné po smrti, se vyznačovaly originalitou básnické fantazie a zároveň samozřejmostí výrazu. Zněl v nich, podobně jako v jeho životě, sarkastický a ironický odpor k měšťákům, k náboženství, k falešnému vlastenectví, naopak obdiv k revoluci a komuně. Prózy: Iluminace, Sezóna v pekle.
Při nástupu mladé generace 90. let došlo k rozchodu kultury s vládnoucí společností. Do široce rozvětvených sporů se zapojila poezie, publicistika i kritika. Mladá generace si uvědomila v boji proti společnému protivníkovi své vlastní zájmy. Tak se sešla Česká moderna a otiskla roku 1895 svůj manifest, který představoval první pokus sjednotit mladé reprezentanty literatury a politiky. Podepsali jej: kritikové F.X. Šalda a F.V. Krejčí, básníci J.S. Machar, jenž byl také hlavním autorem manifestu, A. Sova, O. Březina, prozaikové V. Mrštik a K.J. Šlejhar. Výsledkem zápasů moderny byto to, že se literatura začala vnitřně diferencovat a že se vyhraňovaly nové literární směry. Do těch pronikaly nejnovější umělecké a myšlenkové, proudy kultury románské, anglo-americké, severské a ruské, které pomohly oživit domácí tvorbu.
Literární požadavky České moderny: svoboda slova, literární kritika individualismus. Politické požadavky: kritika buržoazie, všeobecné hlasovací právo, obrana dělníka.
Nové umělecké směry
Impresionismus - výtvarný směr francouzských malířů. Vznikl v Paříži na výstavě malířů, jako byli Monet, Renoir, Degas a Pissairo. Podle Monetova obrazu Imprese /východ slunce nad Temží/ usiluje zachytit okamžité nálady, dojmy. Spisovatelé vybírají detaily a motivy tak, aby vyjadřovali atmosféru v dílech. Nejsilnější je v lyrice, krajina je obrazem duše, ve středu zájmu je vnitřní život postav.
Symbolismus - vzniká ve Francii. Symbol, předmět, který má význam prvotní i přenesený, využívá ho umělec. Braly se křesťanské symbol Volný verš, básně v próze, klad v obrazotvornosti.
Dekadence - rozvrat umění, odmítá život vůbec, prchá od společnosti do samoty.