Husitská literatura
Příčiny husitského revolučního hnutí, jeho výsledky a vliv na literaturu
Husitské revoluční hnutí z let 1419-1437 bylo nejvýznamnějším českým protifeudálním revolučním hnutím ve středověku. Jím vyústila krize feudalismu, za níž se zvýšil těžký sociální útisk poddaného lidu, zejména městské a venkovské chudiny. Feudální útisk postihl i drobnou zemanskou šlechtu. Mezi chudinou měly největší ohlas snahy o reformu církve a společnosti, hlásané Janem Husem a jeho následovníky.
V husitském revolučním hnutí povstaly v nevídaném rozsahu masy vykořisťovaného lidu proti feudálnímu útisku. Jeho novým rysem bylo spojenectví městské a venkovské chudiny, která se dočasně stala vedoucí silou a snažila se v praxi o likvidaci feudálního řádu a o uskutečnění beztřídní společnosti. Husitství na dlouhou dobu podlomilo panství katolické církve v českých zemích a přispělo k dočasnému snížení vykořisťování ze strany církevních a světských feudálů. Výsledkem hnutí byl též rozvoj české národní kultury na širokém lidovém základě a posílení úlohy českého jazyka.
Začátek doby husitské z hlediska literárního je nutno vidět již v prvních letech 15.století, v době intenzívní činnosti J. Husa. Husitský duch zazníval nejen z děl Chelčického a jednoty bratrské, ale proti „husitským kacířům“ bojovala ještě protireformace po Bílé hoře. Podobně jako nebylo jednotné husitské revoluční hnutí, nebyla jednolitá ani literatura. Mluvíme-li však přesto o husitské literatuře jako o celku, máme na mysli protikatolickou frontu tohoto kulturního odvětví. Její patos byl nesen úsilím o lidovost a o orientování k praktickým potřebám současného života.
Hegemonem literatury přestala být šlechta a vysoký klérus, jejich místo zaujalo nejprve hlavně měšťanstvo a v období největšího revolučního hnutí sám lid. Zřetel k lidovému publiku si vynutil další laicizaci kulturních statků, jejíž vrchol spatřujeme v zavedení češtiny do bohoslužby a do teologické oblasti. Laický živel pronikl 3o sféry dříve vyhrazené pouze kněžstvu, a tím ho zbavil výsadního postavení v kulturním životě. To je největší přínos husitského období pro vývoj literatury.
Ze starších žánrů se udržely pouze ty, které mohly plnit novou funkci zaměření se na aktuální skutečnost: alegorický spor, satirika básnictví, traktát, kronika a zejména duchovní píseň. Snaha o co největší srozumitelnost vedla k odstraňování latiny. Šlo o to, aby co nejširší publikum bylo vzděláváno v mateřském jazyce.
Husitské úsilí o rozšíření vzdělanosti do všech vrstev českého národa nemá význam pouze pro období revolučního hnutí. Navázali na ně všichni významní představitelé české literatury a kultury v pozdějších dobách a dále je rozvíjeli, např. Viktorin Kornel se Všehrd, Řehoř Hrubý z Jelení, Jan Blahoslav, Daniel Adam z Veleslavína, J.A. Komenský aj. Tak byla vytvořena základna pro další rozvoj české literatury. Za husitství se literární projev stával důležitější, než tomu bylo ve 14.století. Českou literaturou se začala rozumět literatura psaná česky a sloužící výhradně Čechům.
V době přípravy revolučního hnutí stála v popředí propagační agitační funkce literatury. V době bojů se výrazně uplatňoval husitský lidový zpěv. V době polipanské pak nastoupila do popředí literatura polemická a znovu se přihlásila o slovo také literatura zábavná. Literaturu doby husitské dělíme na dvě fáze: první z nich je ve znamení přípravy revoluce a druhá z nich odráží doznívání husitských ideálu v polipanské doby. Předělem je tedy polovina 30.let 15.století.
Doznívání husitství v literatuře, dílo Petra Chelčického
Po bitvě u Lipan /1434/ nastupuje v literatuře místo agitace pět polemika, která se vede proti katolíkům a domácí reakci, mezi utrakvisty a tábority, i později s jednotou bratrskou. Husitská ideály v literatuře doznívají až do konce 50.let 15.století.
Zájem o vzdělání v širokých vrstvách vyžadoval rychlá šíření literárních děl. Vítaným pomocníkem tu byl vynález knihtisku. Někdy kolem roku 1470 byla v Plzni vytištěna první česká kniha - Trojanská kronika. Po Plzni se objevují další tiskárny v Brně, Olomouci, Vimperku, Kutné Hoře a Praze.
Obraz doby plné neplodných náboženských sporů výstižně slovem zachycuje utrakvista Jan Rokycana, který byl církevní oporou politiky Jiřího z Poděbrad. Ze strany táborské se ozýval v polemikách hlas učeného teologa Mikuláše Biskupce z Pelhřimova. Ideologické spory utrakvistů s tábory skončily tím, že Jiří z Poděbrad vojensky donutil roku 1452 Tábor ke splynutí s oficiální kališnickou církví, V 50.letech 15.století vzplanuly nové ideologické boje mezi utrakvisty a katolíky, mezi Jiřím z Poděbrad a papežem.
To vše opět oddálilo vývoj naší literatury směrem k renesanci. Je to vidět i z děl, která zachycují dobovou problematiku uměleckým obrazem, jako např. alegorické Hádání Pravdy a Lži, jehož autorem by] obránce politiky, krále Jiřího, Ctibor Tovačovský z Cimburka. Pravda představuje kališnickou církev a politiku Jiřího, Lež je zosobněním politiky Říma a odpůrců Jiřího z Poděbrad. Toto prozaické dílo v podstatě hájí novou Feudalizaci, podobně jako Tovačovského právnické dílo.
Soudobé myšlenky v podmínkách nové feudalizace a po ztroskotání revolučního hnutí nabylo celkově pasivnějšího rázu. Dílo Petra Chelčického /1390-1460/ sice značně ostře kritizuje a odmítá soudobou společenskou skladbu, ústí po pasivity, do „neodpírání zlému“, uznává jen boj duchovní. Petr Chelčický byl drobný jihočeský zeman nižšího vzdělání, pro kterého „univerzitou“ byl okruh Betlémské kaple, s nímž se stýkal: Hus a Jakoubek ze Stříbra. Nebyly mu neznámy ani Viklefovy spisy, literárně se mnohé naučil od Štítného.
Chelčického prvotina O boji duchovním ukazuje na základní rozpor, který proniká celým jeho dílem: na jedné straně hřímá proti mocným tohoto světa, na straně druhé zůstává jeho životním krédem pouze boj duchovní, boj proti ďábelskému pokušení. Doklady neměnícího se světového názoru Chelčického nacházíme i v jeho stěžejních dílech Postila a Siet viery pravé, která vznikla po bitvě u Lipan.
Siet viery vychází z evangelijního vyprávění o Petrově zázračném rybolovu, které autor vykládá obrazně: sítí /tj. církev/ se loví spravedliví lidé určení ke spasení, hříšní však síť trhají. Stejně odvážně vyjadřuje své názory na rozdělení soudobé společnosti /tři stavy: kněžstvo, šlechta a lid/ a odmítá sociální nerovnost v traktátu O trojiem lidu. Vpravdě revoluční názory Chelčického zůstávají však jen slovy, bystré pozorování skutečnosti a odhalování příčin sociálních nepravostí ústí do prázdna.
Chelčický byl průkopnickým myslitelem: zatímco u husitských ideologů převládá ještě argumentace citáty nad argumentací věcnou, u Chelčického jde už o vytváření induktivní metody na základě poznání konkrétní reality. Tím, že nevyvodil ze svého originálního způsobu myšlení důsledky pro společenskou praxi, zůstal Chelčický na půli cesty.
Myšlenky Chelčického chtěli uskutečňovat členové jednoty bratrské . Byla to zpočátku lidová náboženská sekta, která vznikla v 50.letech 15.století a měla po několik století velký vliv i na literaturu. Vznikla z posluchačů kázání J. Rokycany, který je upozornil na Chelčického učení. Jeho stoupenci se usadili v Kunvaldu u Žamberka a tam vytvořili obce žijící podle vzoru prvních křesťanů v pokoře, práci n snášenlivosti. Jako náboženská společnost se skupina ustavila roku 1467, kdy si zvolila své kněze. Zpočátku je vedl Rokycanův synovec Řehoř Krajčí. Členstvo jednoty bratrské se rozrostlo o měšťany, inteligenci a příslušníky šlechtického stavu a uvnitř jednoty byl pak probojován kladný postoj k vyššímu vzdělání. Jednota se stala důslednou obhajitelkou husitského dědictví, hlavně v oblasti zlidovování kultury a oddaností k jazyku a vlasti. Z jejích řad vzešly přední osobnosti, např. Blahoslav a Komenský.
V souvislosti s odlivem husitské revoluční vlny postupuje literatuře agitační své kdysi přední místo literatuře zábavné, nastává návrat ke skladbám vrcholného středověku /Iristram, Tandariáš, Nová rada, Podkoní a žák/. Ze starcích děl prozaických se znovu těší oblibě Trojanská kronika, Mandevillův cestopis aj.
Vznikají také nová cestopisná díla: blíže neznámý panoš Jaroslav napsal ve formě deníkových záznamů své zážitky z cesty, kterou podnikl s poselstvem krále Jiřího z Poděbrad do Francie; Václav Šašek z Bířkova vylíčil propagační cestu do západních zemí podniknutou švagrem Jiřího z Poděbrad, Lvem z Rožmitálu, které se účastnil. Od středověkých cestopisů se obě díla liší větším důrazem na realitu a zatlačováním fantastických prvků do pozadí.
To zařazuje oba cestopisy do blízkosti děl ohlašujících novou epochu, epochu renesance a humanismu. Humanismus se ozývá také v díle Jana z Rabštejna, latinském Dialogu. Obhajobou politiky Jiřího z Poděbrad autor prokázal už ne středověký postoj nejen k náboženství, ale vůbec k životu.