Vilém Závada /1905-1982/
Nesl celý život vzpomínku na své dětství, kterým prošel jako dítě horníka, padlého v první světové válce. Proto v jeho básnických sbírkách, od Panychidy po Povstání z mrtvých, je natolik smutku a životní tísně. Teprve po druhé světové válce vstupuje do jeho poezie třídně viděný rozdíl mezi městem zlata, symbolem kapitalismu, a městem slunce, ve kterém vidí atmosféru nového života. Do něho básník vřazuje člověka jako střed vesmíru a včleňuje jej do spravedlivého lidského kolektivu. A jak se mění jeho vztah k lidskému dění, oprošťuje se básníkův verš od výrazové složitosti a stává se konkrétnějším i básnicky sdílnějším.