Vladislav Vančura /1891-1942/
Narodil se v Háji u Opavy jako syn hospodářského úředníka. Dětství a mládí trávil s rodiči u příbuzných na několika místech ve středních Čechách. V Benešově studoval gymnázium, ale ze školy vystoupil a po krátkém období, kdy se zabýval malířstvím, se zapsal na uměleckoprůmyslovou školu. Nakonec vsak znova vstoupil do gymnázia a po maturitě, vystudoval na Karlově univerzitě medicínu. Stal se lékařem na Zbraslavi, ale věnoval se hlavně literární a ve 30. letech také filmové tvorbě. Již ve 20.letech se přihlásil k sovětské revoluci a vstoupil do komunistické strany. Za heydrichiády byl zatčen a popraven.
Vančurova tvorba procházela znatelnými proměnami. Hned ve dvou počátečních pobídkových knihách Amazonský proud a Dlouhý, Široký a Bystrozraký se Vančura pokoušel napsat prózu neobvyklého typu, založenou na náhlém a hravém střídání grotesky, satiry, parodie a tragiky.
Pronikavý úspěch měl však až jeho první román Pekař Jan Marhoul. Příběh prostého člověka, který bezelstně, a bláhově obdarovává své bližní, má docela jednoduchý děj. Avšak bohatý básnický jazyk a lyrická fantazie z něho vytvořily monumentální podobenství tragického lidského osudu.
V následujícím románu Pole orná a válečná se dějová souvislost příběhu značně uvolnila. Vyprávění postupuje v samostatně stavěných scénách, odehrávajících se na různých místech válčící Evropy a zachycujících v útržcích děje postavy z okraje společnosti i z kruhu šlechtických majitelů velkostatku.
Třetí významnou Vančurovou prózou ze 20.let byl malý román Rozmarné léto, odehrávající se na malém městečku, jehož poklidná a lenivá hladina je pojednou rozvlněna příjezdem provazochodce a kouzelníka a jeho mladé společnice, jíž se postupně nechávají okouzlit tři stárnoucí muži.
Na přelomu 20. a 30.let pak napsal Vančura několik děl, která se navzájem odlišují žánrově i uměleckým výrazem a svědčí o jeho hledáni nových tvůrčích možností. Dramata: Učitel a žák a Nemocná dívka byla napsána pro Osvobozené divadlo. V románech Poslední soud a Hrdelní pře aneb přísloví se nejvíce uplatnilo autorovo jazykové experimentování. Humorné vyprávění Kubula a Kuba Kubikula bylo pohádkou pro děti.
Román Markéta Lazarová vypráví o prudkých a živelných lidech v loupežnickém středověku. Znovu se v něm vrací pro Vančuru příznačný kontrast "světa příliš krásného a příliš krutého", protikladnost bídy a naděje, ponížení a hrdosti, práce a nečinnosti, síly a slabosti. Vančura přikládal postupně větší váhu souvislému epickému ději a hlavně úloze vypravěče, kterého činil prostředníkem mezi dějem a čtenářem a jemuž dovoloval zasahovat do příběhu a komentovat skutky a myšlenky postav. To platí například o povídkách zařazených do knih Luk královny Dorotky i v dalších románech o milostném příběhu Útěk do Budína a Konec starých časů.
V povídce Občan don Quijote pak zase postavil autor Cervantesova slavného reka doprostřed fašistické brutality, aby ho nechal procitnout a bojovat proti bezpráví. Do této linie zapadají také Tři řeky, román pohybující se na rozhraní reálného příběhu a pohádkového pobenství. Z plánovaného cyklu Koně a vůz vyšel pouze první svazek - román Rodina Horvatova, odehrávající se těsně před první světovou válkou na zadluženém jihočeském dvoře. Dovršeny nebyly ani monumentálně koncipované Obrazy z dějin národa českého. V této knize, počínající památným příchodem praotce Čecha do České země a zahrnující dobu knížecí a dobu přemyslovských králů. Vančura usiloval o "věrné vypravování o životě, skutcích válečných a duchu vzdělanosti".