První generace humanistů
Humanismus se hlásil ke slovu již v době Karla IV., vývoj pak byl přerušen husitskými válkami. Jedním z prvních děl nastupující renesance byl Tkadleček z doby okolo roku 1400. Po skončení doby husitské se humanismus ozývá v díle Jana z Rabštejna, latinském Dialogu českých panů, který zachycuje rozmluvu čtyř šlechticů a soudobých politických poměrech. Autor se přimlouvá za smírné řešení sporu mezi papežem a králem Jiřím z Poděbrad, hájí politiku Jiřího a staví zájmy státu nad zájmy církve.
V Čechách mluvíme pouze o humanismu, protože renesance v literatuře nenalezla téměř žádnou odezvu. Důraz je kladen na vzdělání. Počátky humanistické literatury v Čechách lze ohraničit 70.léty 15. až 20.léty 16.století. Renesanci v našich zemích přehlušila reformace. Latinsky píšící humanisté, např. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Augustin Olomoucký, Zikmund Hrubý z Jelení, dosáhli evropské proslulosti. Hasištejnský napsal satiru o českých mravech /Žaloba k sv. Václavu na mravy Čechů/. Jan Skála z Doubravky-Dubravius přebásnil latinsky Smilovu Novou radu, Racek Doubravský vylíčil dívčí válku podle Dalimila.
Vývojově důležitější bylo vytvoření národního humanismu, humanismu mesiánského a psaného česky. Jeho program formuloval v předmluvě ke svému překladu Knih o napravení padlého od Jana Zlatoústého právník Viktorin Kornel ze Všehrd /+1520/. V národním humanismu patří přední místo drobnému venkovskému šlechtici Řehoři Hrubému z Jelení /+1514/, který obrátil pozornost k antickým osobnostem a obohatil naši literaturu o překlady z Cicerona. Hájil také témata erotická. Do české literatury uvedl překlady děl současných humanistů - Erasma Rotterdamského, Petrarky aj. Důrazem na srozumitelnost děl pro lidové vrstvy navázal Hrubý na Husovu tradici. Hrubého soucit se sociálně slabými našel výraz dokonce v úvaze zabývající se odstraněním poddanství. Ze svých současníků nejdůsledněji promyslel humanistické ideály. Pořídil český překlad Chvály bláznovství Erasma Rotterdamského, první překlad do národního jazyka vůbec.
Vliv evropské renesance na naši tvorbu se. projevil v díle syna českého krále Jiřího, Hynka z Poděbrad /1452-1492/. Poznal renesanci i významná humanisty za svého pobytu v Itálii. Jeho zásluhou bylo k nám uvedeno v překladu 11 novel Boccacciova Dekameronu. Podle tohoto vzoru se pokusil o samostatnou novelu Rozprávka o jedné pěkné paní, jménem Salomeny, a o jejím velmi netrefném manželu. Hynek je také autorem dvou próz /O Štěstí; Ctnost, rytíř a Moudrost/ a pěti básnických skladeb /O ženitbě; Boj Štěstí s Neštěstím; Veršové o milovníku; Májový sen; Stesk na ženitbu/. Hynkovy milostné skladby byly odsuzovány ještě v 19.století pro údajnou nemravnost a necudnost. Hynkovo úsilí vytvořit českou renesanční literaturu vyznělo do prázdna.
Spojovací článek mezi Všehrdovým okruhem a mladší humanistickou generací tvoří Mikuláš Konáč z Hodiškova /+1546/, pražský tiskař, vydavatel a nakladatel měšťanského původu. Podle německé předlohy zpracoval hru Judith, jakož i Boccacciem inspirovanou Hru pěknejch připovídek. Podobně jako Hynek z Poděbrad neztrácel ze zřetele prostý lid.
Zaměření literatury k životní praxi se projevilo zejména oblibou spisů naučného a didaktického zaměření, jednak v dílech náboženského rázu, jednak v literatuře mravně výchovné. V první oblasti měl velkou zásluhu Lukáš Pražský, člen jednoty bratrské. V tomto období trvá nadále zájem o cizí země projevující se v cestopisných dílech. Lidový ráz měla Cesta z čech do Jeruzaléma a Egypta litomyšlského řemeslníka Martina Kabátníka, který byl vyslán na cestu jednotou bratrskou.
Významnou úlohu hraje i písňová tvorba, zejména duchovního zaměření. V skladbách určených širšímu publiku se objevuje í sociální kritika, např. v tzv. Frantových právech, které parodisticky formulují stanovy pijáckého cechu. Satira v Písni o panu Bočkovi líčí pokoření katolických knězi.