Doba Veleslavínova
Pra pokračující demokratizaci kultury a rychlý rozvoj naukové literatury, často evropské úrovně, bývala nazývána 2.pol. 16.století zlatým věkem české literatury. Neprávem se v této době již nauková literatura odděluje od literatury krásné, a krásná literatura /ač kvalitativně bohatá/ nemá vysokou hodnotu. Zlatým věkem je tato doba spíš pro jazykovou kvalitu literatury. Dnes ji označujeme přesněji podle hlavního představitele D. Adama z Veleslavína.
Latinská tvorba ustupuje nadále do pozadí. K latinsky píšícím humanistům patřil Jan Campanus Vodňanský, autor vlastenecké hry Bretislaus, stejně jako Pavel z Jizbice a Jan Chorinnus. Mecenášem Latinské tvorby byl Jan st. Hodějovský z Hodějova.
Vědecká literatura byla soustředěna hlavně kolem zaostávající univerzity, nepřející novým vědeckým směrům. Přesto se v Čechách objevily vědecké osobnosti evropské úrovně: lékař a matematik Tadeáš Hájek z Hájku i lékař a filozof Jan Jesenský-Jessenius. Typicky renesanční osobností šíří svých odborných zájmů byl filozof, matematik, astronom a alchymista Bavor Rodovský z Hustiřan, který přispěl k vytvoření české odborné terminologie. Vedle Karlovy univerzity se v Praze postupně začala uplatňovat od 2.pol. 16.století jezuitská kolej /Klementinum/, postavená na úroveň vysokého učení.
0 rozvoj české vzdělanosti se tehdy zasloužil učený tiskař a profesor historie na univerzitě Daniel Adam z Veleslavína /1546 až 1599/, který kolem sebe soustředil spisovatelskou družinu. Nejpůvodnější Veleslavínova práce je Kalendář historický.
Dějepisectví tehdy stálo v popředí všech vzdělanostních snah, vznikly historické kalendáře, rodopisná díla /Václav Břežan; Životy posledních Rožmberků, Bartoloměj Paprocki z Hlohol: Zrcadlo markrabství moravského/. Do tohoto okruhu patři Paměti Mikuláše Dačického z Heslova /1555-1626/. Jako básník se Dačický uplatnil v souboru Prostopravda kde kromě „frejířských“ skladeb najdeme i verše vlastenecké a verše kritizující papežskou politiku.
Časová tvorba se vracela také k oživování Husovy památky. Husitskou revoluční minulost připomínala Čechům burcujícími slovy skladba „Vzhůru, Čechové, vzhůru se strojte“, vytvořená ke vpádu Bočkajovců na Moravu /1605/. Dva různé typy cestopisné prózy představuje Cesta z království Českého do Benátek, odtud ... do země svaté /1608/, jejímž autorem je Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic /1564-1521/ a Paměti od Václava Vratislava z Mitrovic /+1635/ z cesty do Cařihradu.
Na okraji „pravé“ literatury stály krátké zprávy o různých událostech tištěné ve formě letáků, kterým se říkalo noviny, a oblast tzv. lidového čtení /např. vyprávění Jiříkovo vidění, Grizelda, o Mageloně, o doktoru Faustovi atd./.
V oblasti české poezie byla nadále závažným žánrem duchovní píseň. O sestavení katolického kancionálu Písně nové /1580/ se pokusil Šimon Lomnický z Budče /1552-1623/. Lomnický byl nejplodnějším česky píšícím básníkem své doby. Psal i díla didaktická /Kupidova střela/ a příležitostná /Pohřební píseň o smrti Petra Voka z Rožmberka, 1612/. Hledisko mravně výchovné a společensko-kritické se také uplatňovalo v soudobém dramatu, především biblickém, např. u Pavla Kyrmezera v Komedii nové o vdově nebo v Komedii české o bohatci a Lazarovi. Zvláštním druhem byly krátké frašky, tzv. interludia.