Karel Havlíček Borovský /1821-1856/
Havlíček studoval v Německém, nyní Halvíčkově Brodě. V roce 1838 začal studovat v Praze filozofii, jak se tehdy nazývaly dvě nejvyšší třídy gymnázia, a po jejím skončení vstoupil do kněžského semináře. Avšak právě v semináři se Havlíček vnitřně rozešel s náboženstvím i církví, znechutilo se mu kasárenské ovzduší kněžského učiliště. Tento jeho myšlenkový vývoj nezůstal utajen a Havlíček byl ze semináře vyloučen. Pak se pokoušel získat profesuru na gymnáziu, avšak bezvýsledně. Studoval tedy soukromě českou literaturu a další slovanské literatury a cestoval po Čechách, Slovensku a Polsku
Na Šafaříkovo doporučení odešel koncem roku 1842 do Moskvy jako vychovatel. Nejdříve byl novým prostředím nadšen, brzy však přišlo rozčarování. Havlíček poznal, že ruský absolutismus je stejným nepřítelem lidu jako absolutismus rakouský. Využil proto nejbližší příležitosti a vrátil se do Čech.
Po návratu domů se Havlíček snažil živit jako spisovatel. V té době vzbudila pozornost především jeho kritika Tylovy povídky Poslední Čech. Na přímluvu Palackého se stal redaktorem Pražských novin, počátkem r. 1848 si založil vlastní list, Národní noviny, které se staly mluvčím liberální strany. Poučen událostmi zaujímal však v politickém živote, stále radikálnější místo; vítězství reakce mu brala jednu možnost veřejného vystupování za druhou a nakonec au zabránila vydávat národní noviny. Po nich se Havlíček pokusil vydávat v Kutné Hoře politický týdeník Slovan. V prosinci 1851 byl zatčen a odvezen do Brixenu v jižním Tyrolsku. Zde se věnoval studiu a literární práci, těžko však snášel odtržení od domova a veřejné poměry za bachovského absolutismu. Do Čech se vrátil roku 1855 těžce nemocen a po roce zemřel.
Literární tvorbu zahájil Havlíček nedokončeným cyklem cestopisných črt Obrazy z Rus, které vytěžil ze svého moskevského pobytu. Vrchol Havlíčkovy básnické činnosti spadá do doby jeho pobytu v Brixenu, kde vznikly jeho satirické skladby: Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest Svatého Vladimíra.
Tyrolské elegie jsou básnickým "popisem Havlíčkova zatčení a jeho cesty přes zimní Alpy do Brixenu. Zdánlivě shovívavějším duchem je prostoupená satira Král Lávra. Havlíček v ní použil irské pohádky s midasovským motivem Nejrozměrnější Havlíčkovou satirou je Křest svatého Vladimíra. Je to zesměšňující zobrazení historické události, zaznamenané v Nestorově Letopisu ruském, totiž svržení sochy boha Peruna do Dněpru v době pokřestění Rusi. Ve zpracování satir vychází Havlíček z výsledků svého studia lidové písně. Jednoduchost jeho veršů, upomínající na lidovou píseň, je však pauza zdánlivá, je výsledkem usilovné práce. Lidová píseň, a ta nejen česká, zde hraje úlohu určitého návodu a vzoru. Havlíček užívá, nejen rytmických a strofických forem lidové poezie, ale i její obraznosti, ustálených slovních obratů i lidového jazyka, zbaveného slavnostní rétoričnosti.
Havlíčkovo dílo je dokladem stále se zvyšující úrovně české literatury v polovině 19. století. V něm jsou uloženy počátky kritického, realismu v české literatuře, je přínosem pro politickou satiru a také pro odbornou, literární kritiku. Ve všech těchto složkách se stalo i odkazem, pro budoucnost.
Ve 40. letech 19. století se v české literatuře stává skutečností i jedno vlastenecké přání příslušníků starší generace. V literatuře se totiž, objevuje žena. Touto skutečnou spisovatelkou české literatury je.