Jaroslav Seifert /1901-1986/

Český básník. Působil jako redaktor v novinách /Rudá právo, Reflektor, Nová scéna, Práce/, patřil k zakládajícím členům Devětsilu.

Počáteční básnická tvorba v období proletářské poezie vyjadřovala jednoduchost, lehce srozumitelnou formou osobně prožitý pocit třídní nenávisti a okouzlení z krásy boje proletáriátu /Město v slzách, Samá láska/. Ve sbírce Město v slzách vidí vše nepříjemné ve velkoměstě, jemuž se snaží uniknout. Věří v revoluci. Ve sbírce Samá láska, je okouzlen revolučním bojem, revoluce mu připadá jako slavná a radostná událost, která plní touhu chudých po štěstí.

Dále napsal: Jablko z klína, Ruce Venušiny, Jaro sbohem. V době hrozby fašismu a okupace Seifertova poezie reagovala na mnichovské události, posilovala národní sebevědomí a oslavovala Květnové povstání 1945 /Zhasněte světla, Vějíř Boženy Němcové, Světlem oděná, Kamenný most, Přilba hlíny/. Ve sbírkách 60.až 80.let Seifertova poezie ztvárňuje stále víc plynutí času a motiv smrti /Koncert na ostrově, Odlévání zvonů, Morový sloup, Býti básníkem/. Byl také autorem veršů pro děti /Všechny krásy světa/. V roce 1984 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.