Nejstarší česky psané památky
Literární život v našich zemích dosahuje svého vrcholu ve 14.století. Literatura se poněkud opožďuje za ekonomicko-politickýn vývojem. Na přelomu 13. a 14.století se uplatňuje jako spisovný jazyk čeština. Ve vývoji literatury můžeme rozlišit dva fáze. V první z nich soutěží česká tvorba s latinskou a německou, dochází k laicizaci obsahovali formální /účast šlechty na psaní/. Ve druhé fázi pronikají zájmy měšťanstva a lidových vrstev do písemnictví, dochází k demokratizací literatury. 14.století se stává vrcholným obdobím starší české literatury.
Literaturu 13. a 14.století nazýváme staročeskou. Jejím jazykem je staročeština. Ústřední postavení v ní má duchovenstvo, od konce 13.století do popředí vystupují zájmy šlechty. Proces laicizace probíhal od poloviny 13.století do 40.let 14.století. Střediskem kultury a literatury byl Svatojiřský klášter na Pražském hradě a Zbraslavský klášter /Zbraslavská kronika od Petra Žitavského z počátku 14.století/. Vedle kronikářství se pěstovala legenda. Latinská literatura měla úzký okruh publika /duchovní/. Vysoká šlechta nacházela zálibu v německé literatuře se světskými náměty /milostné básně, epos o Alexandru Velikém, oslavné eposy/.
Koncem 13.století začala konkurovat německé tvorbě česká produkce. Největší tradici v české duchovní tvorbě měla lyrika /svato-váslavský chorál, Hospodine, pomiluj ny/. Z poloviny 13.století pochází Ostrovská píseň, okolo roku 1300 vznikla Kunhutina modlitba /článek o přeměně hostie v Kristovo tělo/, ze 20.let 14.století je veršovaný Spor duše s tělem /otázka odpovědnosti za hříchy/. V polovině 14.století zlidověly dvě písně: Buoh všemohúcí vstal z mrtvých a Jezu Kriste, ščedrý kněze. Z téže doby pocházejí milostná písně Kudy sem já chodila a Byla ti sem v sádku.
Na přelomu 13. a 14.století se rozvíjí bohatá legendistika. Nejhodnotnější je apokryf o Jidášovi, Rozmluva P. Marie s Anselmem, legenda o sv. Alexiovi/, legenda o Adamovi a Evě. V mladších legendách vystupuje postava rytíře - legenda o deseti tisících rytířů, legenda o sv. Jiří.
Stěžejní dílo světské epiky je Alexandreis z přelomu 13. a 14.století. Je to rozsáhlá skladba obsahující původně asi 8500 veršů, z níž se zachovaly jen 2/5 původního textu. Podává ideální obraz soudobého feudála-bojovníka a ideální obraz českého státu. Alexandrovské téma je prostředkem k vykreslení soudobých českých poměrů, nabádá královský dvůr k tomu, co dělat. Autorem je příslušník české šlechty. Alexandreidou začíná cesta k modernímu pojetí literatury. Dílo ukázalo vyspělost české kultury, schopnost umělecky soutěžit s evropskou literaturou, tvůrčí schopnost českého prostředí aktualizovat obecně známá témata.
Jiným velkým dílem této doby je Dalimilova kronika. Vyrostla z aktuálních domácích událostí v prvních letech vlády Jana Lucemburského /1310-1346/. Jedná se o českou veršovanou skladbu s historickým obsahem, která dosáhla větší obliby než Alexandreis. Autora veršované kroniky tak řečeného Dalimila neznáme, jméno "Dalimil" je historickým omylem. Kronika hájí zájmy drobné české šlechty, v díle jsou některé demokratické prvky. Kronika se zachovala ve 14 rukopisech. Její skladatel ve 106 kapitolách líčí události od potopy světa až po začátek vlády Jana Lucemburského. Při výkladu pověstí vychází autor z Kosmovy kroniky /jeho vypravování o církevně slovanském období a příběh o Oldřichu a Boženě rozšířil/. Dalimil použil některé dnes již neznámé prameny a ústní podání. Pro kroniku je příznačný silný autorův vztah v české národnosti, který převyšuje třídní zájmy. Dalimilovo pojetí vlastenectví je výrazně formulováno v příběhu o Oldřichu a Boženě. Z odporu autora k přílivu Němců do našich zemí vyplývá i jeho odmítání cizích rytířských mravů a jeho tradicionalismus. Autorovo vlastenectví způsobilo dlouhou životnost Dalimilovy kroniky až do nové doby. Ve 14. a 15.století byla dokonce dvakrát přeložena do němčiny. Autor vidí jako feudál jádro národa ve šlechtě, přesto však odsuzuje všechny, kdož staví do popředí osobní zájmy nad státní. Dalimil užívá bezrozměrného verše /o proměnlivém počtu slabik/, který se blíží hovorové řeči. Dalimilova kronika je po ideologické stránce blízká době husitské.