Latinské období
Od poloviny 10.století se rozvíjí obdobná tvorba latinská: václavská legenda Crescente fide christiana, ludmilská Fuit in provincia Boëmorum. Pozoruhodným dokladem obrany staroslověnské kultury je tzv. Kristiánova legenda /Vita et passio sancti Venceslai et sanctae Ludmilae, aviae eius/, rozsáhlá prozaická skladba z konce 10.století, obsahující vyprávění o počátcích křesťanství v našich zemích.
Od 11.století staroslověnština zaznamenává stagnaci a na její místo nastupuje latina. I nadále je slovanská kultura pěstována pouze v Sázavském klášteře v letech 1032-1197. Dokladem východní liturgie z tohoto období jsou Pražské hlaholské zlomky a dále glosy. Dochovala se také staroslovanská píseň Hospodine, pomiluj my, za jejíhož autora je považován druhý pražský biskup Vojtěch Slavníkovec. Latinskou tvorbu tohoto období představují Vyšehradský kodex /1035/> legenda Factum est, Vita minor /o sv. Prokopovi/ ze 12.století, Versus de passione sancti Adalberti, Opatovický homiliář /kázání o českých světcích/, dále nekrologia, kroniky a anály. Z nich je nejvýznamnější Kronika česká /Chronica Boëmorum/ děkana pražské kapituly Kosmy /1045-1125/, latinsky psaná nejstarší česká kronika, zamořená vlastenecky, která zaznamenává dějiny čechů od bájného praotce Čecha až po autorovu současnost. Na Kosmovo dílo navázali jeho pokračovatelé: Kanovník vyšehradský, Mnich sázavský, Vincentius, Jarloch. Na konci 12.století se objevuje také duchovní arama tzv. svatojiřská officium. Souběžně s tím pronikají do písemných památek také prvky češtiny, např. české glosy v zakládací listina litoměřická kapituly z roku 1057. V národním jazyce vznikla taká píseň Svatý Václave, vévodo České země /asi ze 12.století/. Již u Kosmovy kroniky je patrná laicizace kultury.