Husovi předchůdci
V době vlády Karla IV. a Václava IV. zasahovali aktivně do politického života svými kritickými kázáními a traktáty namířenými proti církvi pokrokoví teologové a lidoví kazatelé. Již v 60.letech 14.století k nim patřil německý augustinián působící v Praze Konrád Waldhauser, který zahájil reformní hnutí hlavně svou kazatelskou činností. Kázal latinsky a německy, a proto jeho činnost zůstala omezena na okruh inteligence, německého patriciátu a jeho čeledi.
Větší význam měla činnost Jana Milíče z Kroměříže, který kázal ponejvíce česky. Obracel se k chudině, která se zanedlouho stala hlavní činitelkou husitského hnutí. Milíč se sám snažil jít příkladem: vzdal se výnosných hodností politických a církevních a žil chudobně. Stejně jako Waldhauser však věřil, že nápravu mravů lze řešit shora cestou reforem. Milíčovi žáci vytvořili středisko českého kazatelství v Betlémské kapli.
Milíčův odkaz, rozvinul jeho žák a snad nejvýznamnější stoupenec, Tomáš Štítný ze Štítného. Díky němu totiž došlo k uvedení češtiny do oblasti posud tímto jazykem nedotknutelné, do teologické literatury. Tím mohla být zpřístupněna od lidu ostře oddělená vzdělanostní sféra. Proto nabyl také obrovského významu překlad celé bible do češtiny, připravený už v 60.letech a v 70.letech 14.století dokončený a opisovaný.
Milíčova významu nedosahovala působnost Matěje a Janova, teologa, který vystudoval na pařížské universitě, a prvního teoretika mezi Husovými předchůdci. Kázal latinsky a nedovedl se přiblížit lidovým vrstvám. Své radikální názory na nátlak církve odvolal. Jeho učení působilo na Husa, Jakoubka ze Stříbra a na tábory. Vedle těchto kazatelů podporovali reformní snahy i učení teologové působící na pražské universitě, jako byl Vojtěch Raňkův z Ježova, Jan z Mýta, Štěpán z Kolína aj., pod jejichž vlivem vyrůstal Hus a řada pozdějších venkovských kazatelů.
Důležitý byl i názor některých teologů z této univerzitní skupiny, že lid má právo na poučení o teologických otázkách v mateřském jazyce. Zastával ho např. Vojtěch Raňkův z Ježova, učenec světového jména, a arcibiskup Jan z Jenštejna. Proto došla u Vojtěcha Raňkova zastání právě činnost Tomáše ze Štítného, který celé své dílo věnoval právě uskutečnění oné myšlenky.
V díle Tomáše Štítného ze Štítného /1333 až 1401-9/ vrcholí nábožensky vzdělavatelská próza 14.století. Zvláštností je, že tohoto vrcholu dosáhla u nás literatura zásluhou laika. Štítný věnoval hodně pozornosti mezilidským vztahům, z toho pak hlavně vztahům mezi bohatými a chudými. Podle cizí předlohy Štítný česky zpracoval dílo Knížky o šašiech, které vykládá vztahy mezi jednotlivými společenskými stavy a sociální poměry vůbec přirovnává k šachové hře, k úloze a postavení jednotlivých šachových figurek.
Výchovnou činnost Štítného nelze zcela oddělit od jeho sociálně kritické činnosti. Štítný si vzal na mušku ženskou otázku v Sborníku opatovickém a nazval ji „Že j´ rozdiel veliký mezi pannami,a ženami“. Osobnost Tomáše ze Štítného představuje podivuhodnou symbiózu praktika a vědce. Dokazují to především tři nejznámější soubory jeho prací, Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, které podávají vedle základního poučení o věroučných otázkách i poučení o praktických věcech /např. o hospodaření/, Řeči besední, v nichž vyložil nejsložitější teologické pojmy, a Řeči sváteční a nedělní, kde shrnul krátká pojednání určená k besedování o náboženských otázkách s těmi, kdo nemohou chodit do kostela. Dovedl vykládat nejen srozumitelně, ale dbal i na jazykovou dokonalost projevu. Jeho dílo spolu s Tkadlečkem představuje po umělecké stránce vrchol prózy 14.století.
Štítný studoval na pražské univerzitě, ale nedosáhl univerzitní hodnosti a odešel hospodařit na svůj dvůr, navštěvoval Prahu, kam se nakonec přestěhoval, a sám se také vzdělával četbou filozofických děl. Jeho postoj je společenském zřízení nepřekonal však nazírání ještě středověké. Domníval se, že daný řád je neměnný, protože je dán od Boha, a tak usiloval pouze o zharmonizování rozpadající se už feudální společnosti. Na středověkém stanovisku zůstal Štítný i v otázkách estetiky: krásné věci pozemské jsou krásnými jen proto, ze jsou odleskem boží krásy. V díle Štítného lze spatřovat vrchol veškerého kulturního snažení v době předhusitské.