Vítězslav Hálek /1835-1874/
Za svého krátkého života byl šťastnější než Neruda. Dosáhl plného uznání, byl pokládán za největšího českého básníka a nejvyšší autoritu v uměleckých otázkách. Po několik let, až do předčasné smrti, stál v čele významných českých kulturních institucí.
Hálek pocházel z venkova /narodil se v Dolínsku na Mělnicku/, v Praze vystudoval akademické gymnázium a pak se zapsal na filozofickou fakultu. Odmítl přání rodičů stát se knězem, už jako student psal verše, a to rozhodlo o jeho životním povolání. Stal se spisovatelem a existenčně zakotvil jako redaktor Národních listů, kde měl na starosti divadelní rubriku. Byl činný jako redaktor a organizátor kulturního života, v Akademickém čtenářském spolku, v Umělecké besedě, s Nerudou redigoval časopisy Lumír a Květy.
Svou básnickou činnost začal Hálek, právě jako Neruda, v Lumíru v roku 1854. Za tři roky vydal prvotinu, romantickou báseň Alfréd. Rázem se proslavil básnickou sbírkou Večerní písně /1859/, plnou optimismu a radosti, napsanou lehkou a zpěvnou formou.
Druhá lyrická Hálkova sbírka V přírodě je až z posledních let básníkova života. Jejím námětem je vesměs krajinomalba. Hálkova krajina je klidná a slunečná, jaká byl básníkův rodný kraj. Poslední Hálkova sbírka Pohádky z naší vesnice vyšla až po básníkově smrti. Právě tak jako příroda ho zaujaly i otázky života vesnického lidu, který byl přírodě nejblíž. Hálek nezakrytě upozorňoval na sociální rozpory, které jsou příznačným doprovodem pronikání peněžních vztahů na vesnici.
Odporem proti předsudkům jsou naplněny i Hálkovy prózy. Hálek byl především, povídkář, své práce těžil hlavně z vesnice. Jednat opačně znamená připravovat zkázu sobě i svým nejbližším. Touto filosofií jsou například naplněny povídky Na statku a v chaloupce, Na vejminku a Pod pustým kopcem. Ve všech těchto pracích Hálek nešetřil temnými barvami, slabí a bezbranní jsou utiskováni, ať už jsou to děti, nebo staří lidé, surovost a pýcha slaví aspoň dočasné úspěchy.
Hálek zemřel poměrně mlád, a to způsobilo, že jeho dílo je vnitřně značně jednotné v optimistickém názoru na svět i na jeho budoucnost. Vše co napsal, se stalo významnou součástí celkového vývoje české literatury. To je zvlášť vidět na jeho prózách na jedné straně navazujících, na prózy Tylovy a Němcové, na straně druhé tvořících předstupeň k prózám kritických realistů, nejvíce k pracím Raisovým.