Karolina Světlá /1830-1899/
Svou literární prvotinu otiskla hned v prvním ročníku almanachu Máj. Pocházela ze zámožné rodiny Rottovy /jméno Světlá je pseudonym, přijatý podle jména rodné vsi manžela/. Rodinné prostředí, patricijské zvyky a známosti jí byly velmi, nepříjemné, utíkala se proto se svou sestrou, pozdější spisovatelkou Sofií Podlipskou, do říše snění a vzdělávala se četbou.
Přelom 60. a 70.let 19..století byl dobou jejího největšího vypětí v umělecké práci i ve společenském životě. Těžké onemocnění ji později vyřadila z veřejného, života a ztížilo i její literární činnost, v níž pak byla odkázána jen na diktování.
První práce Karoliny Světlé zachycovaly život v pražských měšťanských rodinách. K některým povídkám volila náměty ze života lidí, které znala nebo o kterých se dověděla z otcova vyprávění. K románům si ráda vybírala historie z přelomu 17. a 18.století, /např. román Zvonečková královna/. Nejvýraznější prací z pražského okruhu je povídka Černý Petříček, jejíž hrdinka se vzbouří proti společenským konvencím a nelituje toho ani, když život, který si sama zvolila, je příliš krátký.
Umělecky nejvýraznější částí díla Karoliny Světlé jsou povídky a romány situované do Podještědí, kam Světlá v létě po třicet let jezdila. V tomto smyslu vyznívá již první velká ještědská próza Vesnický román /1869/. Obětí, kterou Světlá přisuzuje vesměs ženě, není sice možno dosáhnout milostného štěstí, ale je možno dojít k vyrovnání a duševnímu smíru. V posledních ještědských románech Frantina a Nemodlenec se Světlá dostává až k otázkám filozoficko-náboženským, a především ve Frantině si vytváří celistvý, racionalistický názor na svět, zbavený náboženské mystiky.