Jan Neruda /1834-1891/
Byl pražským dítětem, narodil se v rodině vojenského vysloužilce, který byl kantýnským v újezdských kasárnách. Později se jeho rodiče přestěhovali na Malou Stranu a ta se stala dějištěm Nerudova dětství. Studoval nejdřív na německém, později na akademickém českém gymnáziu, kde se seznámil s literárně činnými spolužáky /V. Hálek, G.Pfleger aj./. Po maturitě vystřídal několik krátkodobých zaměstnání, byl úředníkem, výpomocným učitelem.
Začal studovat práva a později filozofii, ale ani jedno nedokončil. Zajímal se stále více o literaturu a novinářství, stál v pozadí příprav almanachu Máj, stal se redaktorem, nejprve Vilímkových Obrazů života. Od té doby, od roku 1859, zůstal již věrný novinářské práci až do konce života. Působil krátkodobě v různých časopisech, trvale pak v Národních listech.
Své první verše otiskoval Neruda již v polovině 50.let 19.století. Toto počáteční, období Nerudovy básnické tvorby vrcholí knihou Hřbitovní kvítí /1858/. Verše z této sbírky vyjadřují především zklamání ze soudobého života, odpor k oficiální morálce i k povrchnímu vysvětlování skutečnosti.
Deset let po Nerudově prvotině vychází jeho nová sbírka Knihy veršů /1868/. Má charakter jakéhosi výboru z dosavadní básnické tvorby. Poměrně rozsáhlou sbírku rozdělil Neruda do tří oddílů: Kniha veršů výpravných, Kniha veršů lyrických a smíšených a Kniha veršů časových a příležitostných. Teprve po dalších deseti letech se Neruda hlásil s novou básnickou knihou. Byly to Písně kosmické /1878/, jimiž, se počíná nové období Nerudovy básnické tvorby. Básník, který měl dosud k realitě života a světa převážně kritická stanoviska, vytyčuje zde kladné perspektivy života člověka i celého lidstva.
Od počátku 80.let 19.století redigoval Neruda edici drobných básnických knížek Poetické besedy. V nich vydal roku 1883 dvě své další básnické sbírky: Balady a romance a Prosté motivy. Balady a romance přinášejí epické příběhy tematicky čerpané z bible a pověstí nebo historické, anekdoty, a to v takové podobě, v jaké se předávaly v lidovém podání. Naproti tomu Prosté motivy jsou jakýmsi intimním básnickém deníkem, rozděleným podle ročních období.
Další Nerudova sbírka, Zpěvy páteční, vyšla po autorově smrti. K vydání ji připravil roku 1896 Jaroslav Vrchlický. Velký pátek jako křesťanský symbol utrpení přenáší, Neruda na celý český národ, na jeho zápas za pokrok a nový, obrozený život. Určitým protějškem k Zpěvům pátečním měla být další básnická sbírka Kniha epigramů, kterou Neruda připravoval v 80.letech a v níž ve zhuštěném vyjádření vyslovil kritickou lásku k národu a člověku.
Nerudova prozaická tvorba těsně souvisí s jeho činností žurnalistickou. Hlavní útvar jeho prozaického, projevu je povídka a fejeton. Povídky začal Neruda psát až na sklonku 50.let a první výsledky a této činnosti shrnul do knihy Arabesky. Pro Nerudovo sociální cítění je příznačná povídka Trhani, která původně vycházela jako soubor fejetonů v Národních listech. Neruda v ní zachytil osudy dělníků pracujících, na stavbě železnic.
V 70.letech se Neruda pokusil vytvořit celý prozaický cyklus o životě lidi z Malé Strany. Z jednotlivých časopisecky otiskovaných povídek, vznikla Nerudova nejznámější kniha Povídky malostranské /1878/, kde se svérázným, koloritem, zobrazuje život na Malé Straně v době svého mládí, tedy před rokem 1848.
Kniha obsahuje tyto povídky
Týden, v tichém domě - /líčí život partají v jednom domě na Malé Straně/.
Pan Ryšánek a pan Schlégl - /žena rozdělila dva přátele/.
Přivedla žebráka na mizinu - /a žebráku panu Vojtíškovi a milionové bábě/.
O měkkém srdci paní Hušky - /byla to vdova, která měla ráda pohřby, na nich roznášela pomluvy. Vzala si pohřebního zřízence/.
Doktor Kazisvět - /o lékaři Heribertovi, který nerad léčil lidi/.
Hastrman - /hlavní postava je pan Rybář, kterého lidé přirovnávali k vodníkovi/.
Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku - /lidé na Malé Straně neradi mezi sebe přijímali někoho nového. Pan Vorel si otevřel hokynářství, ale protože lidé k němu nechodili, spáchal sebevraždu/.
Po celou dobu své umělecké tvorby psal Neruda fejetony a napsal jich asi 2000. Některé vydal knižně sám, většina jich byla vydána později, všechny až v posledních letech v Sebraných spisech. Mnoha pozornosti věnoval uměleckým otázkám, literární tvorbě svých současníků, ale i mladším básníkům, např. Vrchlickému, Čechovi aj. Myšlenkově nejzávažnější fejetony Neruda shrnul do dvou svazků Studií krátkých a kratších /1876/.
Ve fejetonech se objevuje stále více vzpomínkový prvek a sílí národní patos, Neruda dochází k názoru, že zárukou budoucnosti je lid a že veškerý pokrok přichází právě z něj. Do oblasti úvah tohoto druhu patří i známý Fejeton o Prvním máji 1890, v němž Neruda vidí organizované dělnictvo jako důležitou součást všeobecného boje za společenský a národní pokrok.
Neruda za svého, života nebyl hodnocen tak, jak by si zasloužil, avšak brzy po jeho smrti se k němu nadšeně přihlásila mladá umělecká generace, především, básník J.S. Machar. S úctou a láskou se k jeho dílu blížili i naši velcí kritici F.X. Šalda a J. Fučík.