Ústní lidová slovesnost
V době temna získává zcela novou funkci ústní lidová slovesnost. V ní byly vytvořeny největší umělecké hodnoty té doby. Zpracovávala všechno, co bylo v okruhu životních zkušeností soudobého prostého člověka, a to v lyrice, epice, dramatu, prózou i veršem. Vytvářel ji jak venkovský, tak i městský lid. Rozhodující byla tvorba na vesnicích, ve městech žila spíše ústní slovesnost pololidová - jarmareční píseň, zábavné lidové čtení aj.
Lidová slovesnost je vnitřně značně rozmanitá. Odrazem rozporů mezi sedláky a pány jsou sociální písně, podávající někdy otřesné svědectví /Kdyby nebe vyschlo a přestaly deště; Ti sedláci ubozí/. Dalším druhem lidové slovesnosti byly pohádky, které přes fantastické prostředí, v němž se odehrávají, viděly vztahy mezi lidmi velmi realisticky /postava hloupého Honzy/. Poněkud jiný charakter mají balady, čerpající tragické náměty z každodenního života /písně Sestra travička, Osiřelo dítě, Matka vražednice, Utonulá/.
Výrazné místo v lidové epice měly pověsti, jimiž se prostý Člověk utěšoval a snažil se nahlédnout do budoucnosti. Tato smyšlená vyprávění mívala pravdivý základ a zpracovávala látky středověké /Bruncvík, Dalibor/ či z nedávné minulosti /Kozina, Kubata, zbojníci/. Charakteristické jsou pověsti o Žižkovi a blanická pověst.
Lyrika byla vesměs písňového charakteru, často spjatá s tancem. Vyjadřovala vztah k práci, k přírodě, k lásce. Do milostné lyriky pronikaly často motivy sociální /majetková nerovnost brání v lásce/. K lyrice můžeme připočíst také průpovědi, dětská říkadla, přísloví a hádanky. Lidové drama je svým původem umělé, pololidové, lid je vsak upravoval a udržoval ve známosti. Zvláštností naší literatury je lidová hra se zpěvy, která vznikla v souvislosti a operami provozovanými na venkovských šlechtických sídlech /Salička/.
Záměrné dušení nežádoucího kulturního života je spjato s neblaze proslulou činností jezuitského fanatika Antonína Koniáše /1691 - 1760/, autora soupisu zakázaných knih. Myšlenka sociální rovnosti se objevila v jezuitském dramatu, jako je Rakovnická vánoční hra napsaná Janem Libertinem. Lidový odpor proti síření temna byl živen emigranty, jejichž knížky, špalíčky, byly tajně kolportovány do Čech.
Novým útvarem bylo loutkové divadlo, jehož nejstarší repertoár od poloviny 17.století tvořily mezinárodni látky /Faust, Don Juan/. V Praze vznikla stálé scéna koncem 18.století. Nejznámějším českým loutkařem byl Matěj Kopecký /† 1847/. Ve městech se oblibě těšila kramářská píseň, která někdy nahrazovala dnešní noviny a byla známa i na venkově.
Mezistupeň mezi tvorbou ústní a písemnictvím představovala slovesnost písmáků. Ke známým postavám patří např. šafář a ovčák Jiří Volný nebo milčický rychtář Fr.J. Vavák. Z písmáckých skládání si zasluhují zvláštní pozornosti dvě rozsáhlé veršované skladby z řemeslnického života - Satira na čtyři stavy a Verše o pernikářství.