Pobělohorská domácí literatura
Rekatolizačním snahám nejlépe sloužilo z literárních druhů kazatelství, legendistika, duchovní poezie a drama. Vlastenectví jezuitské tvorby mělo povětšině zpátečnický ráz, neboť autoři navazovali na katolickou tradici a obraceli se až k době Karla IV. Světlým bodem byl svým vlastenectvím a historickým zájmem Bohuslav Balbín /1621-1688/. Pro své vlastenecké cítění byl vypovězen z Prahy do Klatov, kde napsal svůj nejznámější, politický, útočný spisek, latinskou Obranu jazyka slovanského, zvláště českého /asi 1672/.
Zájem o historií byl v Balbínově době značný: Balbínův přítel Tomáš Pěšina z Čechorodu se zabýval historií Moravy, populární dějiny Čech chystal Jan František Beckovský. Nejznámější z děl lidových kronikářů, je Historie klatovská od Jana Floriána Hammerschmidta a Staré paměti kutnohorské od Jana Kořínka.
Výrazné básnické osobnosti se objevily na poli duchovní poezie původní i předkládané. Patří k nim laik Adam Václav Michna z Otradovic a jezuité Bedřich Bridel a Felix Kadlinský. Dílo těchto autorů spojuje hlavní evropské tendence barokní literatury s domácí kulturní tradicí a s potřebami českého národa a zároveň obsahuje hlavní zárodky některých moderních žánrů.
Autorem ukolébavky „Chtíc, aby spal“ byl Adam Michna z Otradovic /1600 - 1676/, jindřichohradecký varhaník, básník a hudební skladatel. Své dílo soustředil do tří souborů: Česká mariánská muzika /1647/, Svatoroční muzika /1661/ a Loutna česká /1653/. Michnovo básnické dílo je vesměs plné pohody, klidu, plné slunce. Vyhýbá se přílišnému patosu, není pro něj typická drastičnost a snaha po laciných efektech. I forma Michnovy lyriky je prostá a zhuštěná, připomínající lidovou poezii.
Michnovým protikladem, je Bedřich Bridel /1619 - 1680/, jezuitský misionář, profesor rétoriky a poetiky. Jeho stěžejní dílo se jmenuje Co Bůh? Člověk? /1658/ a staví svého autora mezi přední tehdejší mystiky, Bridelova tvorba, především filozoficko-reflexívní, podává svědectví o tom, že i v exkluzivních dílech počítali u nás barokní básníci se zprostředkováním lidovému publiku.
Zřetel k prostému českému čtenáři najdeme také v díle jiného jezuitského profesora, Felixe Kadlinského /1613 - 1675/. Nejlépe je to vidět na jeho přebásnění německého písňového souboru Zdoroslavíček /1665/, který autor vědomě přizpůsobil českému prostředí. Kadlinský dobře znal poetiku lidové poezie a ve svých básních ji využíval. Protože žil vesměs na venkově, měl podobně jako venkované blízko k přírodě.
U předních umělců slova dochází v českém baroku k nápadnému a záměrnému sblížení hudby a poezie /Michna, Bridel, Kadlinský aj./. Důvod tkví nejspíše ve snaze o dosaženi cíle barokního umění vůbec, tj. maximální expresivity.
Zatímco duchovní poezie s přírodními a milostnými prvky je už v baroku na cestě k dnešku, světská poezie zaostává. Dokazuje to rozsáhlá báseň Václava Jana Rosy /† 1689/ Discursus Lypirona, to jest smutného kavalíra, de amore aneb o lásce /1651/. S Rosovým jménem je spjato tzv. novotaření v českém jazyce. V roce 1672 vydal latinsky psanou mluvnici češtiny Čechořečnost.
Oblast pololidové literatury představují tzv. interludia, krátké frašky, jejichž největší rozkvět spadá do doby kolem poloviny 17.století. Z autorů těchto útvarů je nejznámější Václav František Kocmánek /† 1679/, autor tzv. selského otčenáše.