Jan Ámos Komenský /1592-1670/
Byl jedním z největších českých spisovatelů všech dob. V jeho díle se dovršuje vývoj našeho středověkého písemnictví.
Narodil se 28.3.1592 v Nivnici u Uherského Brodu v rodině českobratrského mlynáře. Po smrti rodičů byl vychován otcovou sestrou ve Strážnici, kde navštěvoval bratrskou školu. Pak studoval v Přerově a v letech 1611-1614 na německých univerzitách v Hrbonu a Heidelbergu. Po návratu na Moravu působil v letech 1614-1616 jako učitel na bratrské škole v Přerově. V této době začal psát encyklopedický spis Theatrum universitatis rerum; to jest Divadlo světa, které zůstalo nedokončeno. V roce 1616 byl vysvěcen na kněze a v letech 1618-1621 byl správcem bratrského sboru ve Fulneku. Zde se oženil s Magdalenou Vizovskou ze Zábřeha. V roce 1619 byly vydány Listové do nebe, obsahující prosby chudých k bohu.
Po bitvě na Bílé hoře bylo rozhodnuto o sudu českého národa i Komenského samotného. Po vypovězení bratrských duchovních ze země na podzim 1621 se začal Komenský skrývat na panství pánů ze Žerotína. Když mu v roce 1622 zemřela manželka i oba synové, odešel zcela opuštěný Komenský do Brandýsa nad Labem, který patřil Karlu st. se Žerotína. V době hlubokého osobního smutku vzniká jeho spis Truchlivý /1623/, v němž vystihoval obavy a naděje protestanta v českých zemích. Beznadějné osobní postavení i osudy vlasti a jednoty bratrské nutily Komenského k zamyšlení nad základními otázkami života. Tak vznikl jeden z jeho největších spisů, Labyrint světa a Luathaus /později Ráj/ srdce, věnovaný Karlu st. ze Žerotína a vydaný tiskem v roce 1631. Spis líčí Poutníkovu /spisovatelovu/ cestu městem-světem v průvodu Všezvěda Všudybuda /= lidská zvídavost/ a Mámení /= nedokonalost lidského poznání/. Neopatrností Mámení se stane, že Poutník vidí zpod špatně nasazených růžových brýlí pravou tvář světa a nedá se přesvědčit ani svést k názoru, že svět je dobrý a dokonalý.
V roce 1624 se Komenský podruhé žení, a to s Marií Dorotou Cyrillovou a uchyluje se do Bílé Třemešné pod ochranu Jiřího Sadovského ze Sloupna. Myšlenkovým pokračováním Komenského Labyrintu je v roce 1625 Hlubina bezpečnosti /centrum securitatia/, v níž autor přirovnává svět k bláznivě se točícímu kolu. V této době připravoval půdu pro vystěhovalce do ciziny, zvláště do Polska a udržoval s českými emigranty styky. V roce 1627 byla vydána v Amsterodamu jeho Mapa Moravy. Současně začal pracovat na návrhu české Didaktiky, tj. umění umělého vyučování.
V únoru 1628 odešel Komenský i s rodinou do polského Lešna, kde začalo nové období jeho života. Druhá etapa jeho života /1628-44/ je charakterizována pracemi vševědnými a didaktickými. V době saského vpádu do Čech /1631/ a zvýšených nadějí na porážku Habsburků vznikla řada Komenského spisů: česká Didaktika byla dokončena v roce 1632, okolo roku 1630 vzniklo Informatorium školy mateřské, určené především matkám a chůvám. Naukový charakter měla sbírka více než 2000 přísloví, Moudrost starých Čechů. V době lešenského pobytu vykonával Komenský řadu funkci a povinností. Byl učitelem a později rektorem lešenského gymnázia, roku 1632 se stal starším a tajemníkem jednoty bratrské. Udržoval kontakty s mnoha univerzitami v Německu, Nizozemí a Anglii.
Protože nemohl pracovat pro českou školu, uchýlil se k latinské tvorbě širšího určení. Velkou péči věnoval učebnici latiny, která založila jeho evropskou proslulost. Je to Brána jazyků otevřená /Janua linguarum reserata, 1631/. Zabýval se myšlenkou vševědy pansofie. Poznámky k tomuto projektu vydal v roku 1637 v Oxfordu pod názvem Předchůdce pansofie /Pansophiae Prodromus/.
Zásluhou anglických, přátel byl Komenský pozván v roku 1641 do Anglie. Přivezl s sebou plány na pansofickou soustavu i obecnou reformu náboženství. V důsledku probíhající revoluce přijal v roce 1642 nabídku na reformu švédského školství. Přestěhoval se s rodinou z Lešna do Elbingu u Gdaňsku. Upravoval zde učebnice pro švédské školy, navštívil kancléře A. Oxenstiernu a královnu Kristinu, u nichž žádal o podporu Čechů v jejich požadavcích. V roce 1643 se opět vrátil do Lešna na žádost jednoty bratrské, která mezitím Komenského zvolila svým biskupem.
Konec třicetileté války byl i koncem Komenského nadějí na návrat do vlasti. Tragédii ještě dovršuje smrt druhé manželky. Komenský tehdy píše Kšaft umírající matky Jednoty bratrské /1650/, v němž matka jednota bratrská před svou smrtí odkazuje svým dětem všechno své duchovní bohatství, nashromážděné po staletí. Na jaře 1650 navštívil na žádost sedmihradského knížete Zikmunda Rákócziho Slovensko i jeho sídlo Sárospatak, kam se ještě téhož roku přestěhoval i s rodinou. Zabýval se otázkami uherského školství a podněcoval sedmihradského knížete proti Habsburkům. Jiřímu II. Rákoczimu věnoval v roku 1654 spis Štěstí národa /Gentis felicitaa/.
V roce 1654 se vrátil přes Slovensko do Lešna. Mezitím došlo ke švédsko-polské válce, při níž bylo Lešno v roku 1656 vypáleno. Zničena byla bratrská tiskárna, téměř celý bratrský archív a majetek Komenského, jakož i čtyřicet let shromažďovaný materiál k dílu Poklad jazyka Českého. Potřetí na pokraji zoufalství odchází Komenský do Slezska, Braniborska, Pomořan a přes Hamburk do Amsterodamu.
První tři léta jeho nizozemského pobytu patří k vyvrcholení jeho literární činnosti. Od roku 1657 vycházejí Sebrané spisy didaktické /Opera didactica omnia/, v roce 1658 Svět v obrazech /Orbis pictus/, dále Světlo v temnotách /Lux in tenebris/, soubor proroctví Komenského spolužáka a přítele Mikuláše Drabíka. Pro potřeby jednoty bratrské vydal Manuálník a Kancionál /1659/, jakož i Katechismus pro mládež českou /1661/. Touha po míru je vyjádřena ve spise Anděl míra /Angelus pacis/ v roce 1667.
V téže době pracoval na spise o obecné nápravě celého lidstva, ale dokončení svěřil svému synovi Danielovi. Sám vydal dílo Všeobecná porada o nápravě věcí lidských /De rerum humanarum emendatione consultatio catholica/. V roce 1668 vyšel jeho vševědný návrh Cesta světla /Via Incis/ a spis Jednoho je potřebí /Unum necessarium/. Poslední rok života pracoval na Výboru porady /jádru pansofie/, onemocněl a 15.11.1670 v Amsterodamu zemřel. Je pohřben v kostelíku valonské církve v Naardenu.