2. fáze národního obrození - Jungmann, Palacký, Kollár, Čelakovský
Vědecká díla v češtině začala tvořit až další obrozenecká generace, jíž někdy podle jejího hlavního představitele Josefa Jungmanna říkáme generace jungmannovská. Tato generace měla k národní historii, jazyku a literatuře jiný vztah než její předchůdci. Chtěla nejen hodnotit a oživovat staré, ale i vytvářet nové hodnoty, které by snesly srovnání s hodnotami vytvářenými v zahraničí. Ve vědecké práci byl však někdy udělán krok zpět vzhledem k racionalismu generace Dobrovského. Příkladem může být vztah k nepravým staročeským, památkám - Rukopisům královédvorskému a zelenohorskému.
Josef Jungmann /1773-1847/
Narodil se v Hudlicích u Berouna jako syn chudého řemeslníka. Vystudoval v Praze gymnázium, filozofii a práva. Stal se profesorem na gymnáziu v Litoměřicích, později v Praze, kde brzy kolem sebe soustředil pražskou vlasteneckou společnost.
Vynikl jako překladatel, vědec, jazykozpytec, literární historik i organizátor kulturního života. Hlavní znak národnosti viděl v jazyku a zároveň položil důraz na lidové vrstvy. Zasloužil se o založení časopisu Krok. Nejenže psal vlastní básně, ale měl velké nadání tlumočit cizí básnická díla. Svými překlady dokázal, že čeština je schopna vyjádřit i náročné myšlenky světové literatury. Mezi mnohými překlady vynikl překlad Chateaubriandovy povídky Atala a Miltonova Traceného ráje. Na konci života vydal překlad Goethovy epické básně Heřman a Dorota. Z vlastních Jungmannových básní je známa romance Oldřich a Božena.
Jungmann věřil v budoucnost českého národa, o čemž svědčí jedna z jeho prvních prací Rozmlouvání o jazyku českém. Problém rozšiřování slovního bohatství režii jednak oživováním zapomenutých staročeských slov nebo přejímáním z jiných slovanských jazyků /ruštiny, polštiny/. V roce 1816 vyšlo vládní nařízení, které umožňovalo v Rakousku vyučovat češtině na gymnáziích. Protože nebylo dost potřebných knih, pokusil se Jungmann sepsat učebnici, která by byla českou teorii literatury a zároveň jakousi slohovou čítankou. Tak vznikla Slovesnost /1820/, která byla první českou knihou svého druhu.
Daleko větší význam mělo druhé Jungmannovo dílo, Historie literatury české /1825/. Opírá se o starší dějiny Dobrovského, ala liší se od nich pojetím. Jádrem je soupis českých literárních památek od nejstarších dob až po autorovu současnost. Spolu s Historií vznikalo i největší Jungmannovo dílo, pětisvazkový Slovník česko-německý, na němž pracoval téměř 40 let. Ve své době to bylo dílo skutečně velkolepé.
Z posledních let Jungmannova života pocházejí jeho Zápisky, které nebyly určeny pro veřejnost. Obsahují záznamy o událostech z autorova života a podávají svědectví o skutečných jeho názorech, které nemohl veřejně ve své době ani projevovat. Jeví se v nich jako osvícenec, odpůrce církve a šlechty.
Jungmannův význam pro českou literaturu je veliký. Rozvíjel vědu v národním jazyce na základech, které položil Dobrovský. Kolem Jungmanna se sdružovala celá básnická a vědecká škola, k níž patřili František Palacký, Pavel Josef Šafařík, Ján Kollár i František Ladislav Čelakovský.
František Palacký /1798-1876/
Narodil se v Hodslavicích na Moravě jako syn učitele. Studoval v Trenčíně a později v Bratislavě. Několik let byl šlechtickým vychovatelem. Odešel do Prahy, kde se za vedení J. Dobrovského věnoval historii. Společně s P.J. Šafaříkem je autorem díla Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie. Jako historik vydal německy kritický spis Ocenění starých českých dějepisců, s nímž souviselo vydání souboru českých kronik ze 14.-16.století pod názvem Staří letopisové čeští. Stěžejním historickým dílem Palackého jsou jeho Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, zachycující naši historii až do roku 1526, kdy nastupují na trůn Habsburkové. V něm vysoko hodnotí zvláště dobu husitskou a poukazuje na to, že dějiny českých zemí závisí na vzájemném styku Germánů a Slovanů Palacký byl rovněž významným politikem své doby. V roce 1848 byl hlavním organizátorem Slovanského sněmu v Praze. Politicky stál na straně austroslavismu /ochrana Slovanů pod Rakouskem/.
Pavel Josef Šafařík /1795-1861/
Pocházel se Slovenska. Studoval na univerzitě v Jeně. Pak působil jako profesor na gymnáziu v Novém Sadu ve Slovinsku. V roce 1833 přišel do Prahy, kde se stal ředitelem Univerzitní knihovny a cenzorem. Ve své vědecká práci se zaměřil na historii celého Slovanstva. Je autorem dvou významných spisů: německy psaných Dějin slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích a česky psaných Slovanských starožitnosti. Toto druhé dílo zpracovává dějiny Slovanů od nejstarších dob až po 10.století a autor v něm dokazuje, že Slované jsou stejnými praobyvateli Evropy jako Řekové, Jímané i Germáni. Slovanskými starožitnostmi položil základy slovanská prehistorie a archeologie. Nejvýznamnějším Šafaříkovým dílem básnickým byla Tatranská múza s lyrou slovanskou.
Ján Kollár /1795-1852/
Narodil se v Mošovcích na středním Slovensku. Jeho otec byl zámožným rolníkem. Část svého života prožil v Jeně, kde studoval na univerzitě, což mělo vliv i na jeho básnickou tvorbu. Po skončení studií se stal kazatelem evangelické církve v Pešti. Teprve na konci života se stal profesorem slovanských starožitností na univerzitě ve Vídni, kde žil až do své smrti.
Kollárova první básnická sbírka Básně odráží autorovy city k Míně, dceři evangelického pastora, která se později stává jeho ženou. Roku 1824 vyšel v Budíně rozšířený soubor znělek Slávy dcera. Obsahoval 150 znělek, rozdělených do tří oddílů nazvaných podle řek Sály, Labe a Dunaje, kde byla původně sídla Slovanů. Sbírka byla doplněna předzpěvem. Celé dílo je sjednoceno motivem putování básníka po slovanských zemích /motiv putování je do jisté míry ohlasem Dantovy Božské komedie/. Skladba tak vyznívá jako mohutná alegorie. Básník je nejen milujícím mužem, ale i mluvčím národa a hlasatelem mravních zásad.
František Ladislav Čelakovský /1799-1852/
Pocházel ze Strakonic, jeho otec byl tesař. Studoval v českých Budějovicích. Pro četbu v té době zakázané Postily od J. Husa byl ze školy vyloučen. Později se dostal do Prahy, kde pracoval jako vychovatel, a zároveň pokračoval ve studiích. Čelakovský byl básník, který se soustředil převážně na lidovou píseň, kterou sbíral po českém venkově /např. Slovanské národní písně/. Je tvůrcem tzv. ohlasové poezie. Jeho Ohlas písní ruských čerpal náměty z ruských bylin. Na postavách bohatýrů z dávné minulosti ukazoval autor hrdinství ruského národa. Básně jsou většinou epické, vyprávějí o dobách hrdinného boje s Tatary a s Turky. 0 deset let později vydal Ohlas písní českých. Většina básní je lyrického charakteru, chybějí písně hrdinské, zato je tu mnoho básní satirického e posměšného rázu. Do této sbírky patří i balada Toman a lesní panna, která je jednou z nejlepších básní Čelakovského.