1. fáze - Josef Dobrovský, české divadlo
Zakladatelskou osobností české jazykovědy je Josef Dobrovský /1753-1829/. Narodil se v Ďarmotech u Rábu. Otec mu brzy zemřel a matka se opět provdala, tentokrát za Němce. Proto se v jejich rodině používal jen německý jazyk. Česky se naučil až od spolužáků na gymnáziu v Havlíčkově /Německém/ Brodě a v Klatovech. Po gymnáziu studoval v Praze filozofii a pak se stal vychovatelem v rodině hraběte Nostice. Po zakončení vychovatelského úkolu byl krátce správcem v Hradisku u Olomouce. Od roku 1790 žil trvale v Praze jako soukromý učenec. Za vědeckými cíli podnikl několik cest, z nichž nejdůležitější byly do Švédska a Ruska. Zemřel v roce 1829 v Brně při zpáteční cestě z Vídně. Dobrovský se díval skepticky na možnost česky psané literatury. Proto všechna svá díla, určená evropské veřejnosti psal latinsky nebo německy.
Dobrovský se zabýval studiem nejstarších českých dějin, českým a slovanským jazykozpytem a literárním dějepisem. K největším dílům patřily německy psané Dějiny české řeči a literatury, v nichž zachycuje vývoj české literatury v minulosti a kladně hodnotí význam J. Husa, husitství a J. A. Komenského. Mluvnické zásady nejlépe shrnuje německy psaná Zevrubná mluvnice českého jazyka. Své nejlepší slavistické dílo, latinské Základy jazyka staroslovanského, vydal až na konci svého života. Významným počinem byl rovněž Německo-český slovník.
V první etapě národního obrození se krásná literatura vyvíjela současně s lidovým čtením a kramářskou písní. Osvícenská doba pokládala literaturu za účinný, prostředek lidové osvěty. Jejím hlavním představitelem byl novinář Václav Matěj Kramerius /1753-1808/. Vzděláním byl právník. Jako jeden z prvních pochopil význam novin. Zprvu přispíval do týdeníku Schönfeldské pražské noviny, později /1789/ založil vlastní Pražské poštovské noviny, přejmenované na Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny. Zvláštní oblibě se těšily novinové přílohy: Večerní shromáždění Dobronické obce a Nový kalendář tolerancí. Kramerius vydával také staročeské spisy. Jeho práce měly velký vliv a ohlas, protože je psal dobrou češtinou. Když se Krameriova vydavatelská činnost rozrůstala, založil v roku 1791 nakladatelský a knihkupecký podnik Česká expedice.
Obrozenci si dobře uvědomovali to, že mluvené slovo působí ještě silněji a podmanivěji než slovo čtené. Hlavním úkolem obrozenské generace bylo zajistit pravidelná česká divadelní představeni a vytvořit vhodné hry pro lidové obecenstvo. Praha měla stálé divadlo od roku 1738 v Kotcích a od roku 1783 Stavovské /nyní Tylovo/ divadlo, v němž se hrálo česky jen výjimečně. Česká divadelní společnost vybudovala roku 1786 Vlastenecké divadlo na dnešním Václavském náměstí na Novém Městě pražském. Protože se jednalo o dřevěnou stavbu, začalo se používat označení Bouda. Toto divadlo se stalo centrem česky hraných her u nás. Po jejím zbourání na začátku 19.století byly české hry zanedbávány.
Hlavním činitelem v divadelním životě "Boudy" byl spisovatel a herec Václav Thám /1765-1816/. Původně byl policejním úředníkem, ale sáhy své povolání opustil a věnoval se plně literatuře a divadlu. Jeho vlastenecké hry byly velmi oblíbené. Nejčastěji čerpaly látku s národních dějin, např. hry Vlasta a Šárka, Břetislav a Jitka, Švédská vojna v Čechách. Prvním vážným básnickým činem novočeské literatury se stal Thámův dvoudílný sborník Básně v řeči vázané /1785/. Další dramatikové první fáze národního obrození: Prokop Šedivý, Jan Nepomuk Štěpánek, Antonín Josef Zima, Matěj Kopecký, Václav Kliment Klicpera.
V roce 1795 vystoupila nová básnická skupina almanachem Sebrání básní a zpěvů. Představitelem této novočeské poezie byl Antonín Jaroslav Puchmajer /1769-1820/, který v letech 1795-1814 uspořádal celkem pět almanachů. V nich se objevily téměř všechny tehdy oblíbené slovesné druhy a formy: poezie oslavující lásku, víno, boha, přírodu, pochvala klidného života v přírodě, dále příležitostná poezie, básnictví didaktické /bajky/ i humorné. Puchmajer napsal ve své době proslulou Ódu na Jana Žižku z Trocnova. Je rovněž autorem německy psané Mluvnice ruštiny a knihy Pravopis rusko-český. Do Puchmajerových almanachů přispívali Šebestián Hněvkovský a Vojtěch Nejedlý.